V roce 1985 se začal připravovat katalog neoficiálních umělců. Vznikl z potřeby zmapovat skutečné výtvarné dění a pořídit dokument o tvorbě, která neměla šanci dostat se k lidem. Tlustý soubor v šedé obálce dostal konspirativní název šedá cihla. Rozšiřoval se ( samozřejmě nelegálně) až po dvou letech od vzniku. Oficiálně se umělci šedé cihly sešli až na první konfrontační výstavě v roce 1990 právě v Klatovech. Další ročník zahrnul autory mladší generace a loňský zachytil na poslední chvíli ještě sestavu federální. O vnějším exilu nám systematická informace dosud chybí. Klatovská výstava je první rozsáhlejší sondou do exilového umění. Kurátorka Helena Hrdličková na sebe vzala nelehký úkol : nejen výtvarníky ze všech končin sehnat, ale dát dohromady díla, jejichž výběr spočíval v podstatě na autorech samých. Do poslední chvíle nebylo jasné kdo z vyzvaných se zúčastní. Přesto se v Klatovech i na zámku v Klenové podařilo dát do hromady slušnou výstavu. U Bílého jednorožce jsou představeny práce na papíře ( jejich zastoupení je kvalitativně nějvyrovnanější - např. Roman Kameš, Miloš Cvach, Rudolf Valenta, František Kyncl, Mikuláš Rchlík), video ( Michael Bielický), instalace ( Quido Sen, Roman Buxbaum), objekty (Jiří Hilmar). Nejslabším místem je malba, kde bezkonkurenčně dominují představitelé starší generace. O. Slavík a J. Kotík, z mladších je nejvýraznější Petr Hrbek.
Instalace artefaktů na zámku v Klenové tolik nekolísá, k nejlepším patří osvědčení autoři: Vladimír Škoda, Jindřich Zeithamml, Václav Požárek. V hladomorně dostal k jediné rozsáhlejší instalaci prostor Jan Smejkal. 

Někteří, světově populární autoři pozvání na šedou cihlu nepřijali.