V návaznosti na rodinnou tradici pracoval Ladislav Zívr po celý svůj život s hlínou. Již v době studií na pražské uměleckoprůmyslové škole jej velmi oslovil příklad tvorby Otty Guttfreunda, který shodou okolností také studoval na keramické škole v Bechyni, nejen ve fázi kubistické, ale i následné periody dotčené novoklasicismem. Zívrovým tématem byla tehdy sumárně pojatá figura, často spojená s hudebním nástrojem. Třicátá léta přinesla pak i v Zívrově tvorbě, tehdy dotčené surrealismem, zesílení fantaskních, imaginativních složek díla. V tu dobu dokonce nepracuje pouze s hlínou, ale zapojuje do své tvorby asambláže a používá i techniku muláže, tedy práci se sádrou a různými přírodními materiály.  V těžkých letech protektorátu se stává spolu s přítelem malířem Františkem Grossem, také rodákem z Nové Paky, členem avantgardní Skupiny 42, kde byl jediným sochařem,