Během studia u Ladislava Čepeláka na pražské AVU si Jan Holoubek (1949) osvojil klasické hlubotiskové techniky (lept, akvatintu, suchou jehlu). Po absolutoriu se však od nich odvrátil, aby se věnoval téměř výhradně linorytu a dřevořezu. Jeho námětem jsou strohé geometrické kompozice a přírodní struktury, zajímá ho i prostředí poznamenaníé civilizací, městské motivy, sídliště, staveniště, továrny... Témata zpracovává pomocí ploch a linek, důležitou roli v jeho linorytech hrají siluety předmětů a kontrast světla a stínu. Tato první retrospektivní výstva je doprovázená katalogem.