vernisáž v sobotu 10. 4. v 15.30

kurátor výstavy: Pavel Vančát

odborná spolupráce: Josef Ledvina

Vystavující umělci: Ivan Bukovský, Miloslav Čelakovský, Ota Janeček, Stanislav Ježek, Ludmila Jiřincová, Vladimír Levora, Oldřich Oplt, Arnošt Paderlík, František Peterka, Josef Saska, Eva Sendlerová, Eduard Stavinoha, Ivan Špirk, Dagmar Štěpánková Černá, Vincenc Vingler, Vilma Vrbová Kotrbová, Petr Oriešek, Michael Rittstein, František Ronovský, Ivan Ouhel, Věra Drnková Zářecká

V průběhu let 2008 – 2009 byla provedena takřka kompletní revize sbírky Galerie Klatovy/Klenová. Z ní vzniklá výstava, představující výběr z nákupů ze 70. a 80. let, se snaží vyváženě prezentovat nejen solitéry sbírky, ale i běžné ukázky konformního umění oné doby. Pokouší se tak nejen podat zprávu o tehdejším stavu galerijního provozu, ale také blíže naznačit celý systém fungování muzea umění v prostředí normalizovaného socialismu, omezeném dobovými kánony a politickými regulacemi, kdy autorům nezbývalo než volit mezi různými stupni konformity. Výstava je doplněna díly současných umělců ze sbírek galerie, odkazující k umění zmíněného období.

Z dnešního pohledu je umělecká i kulturní hodnota značné části popsané „normalizační“ sbírky problematická, Kromě nezanedbatelné menšiny zcela tendenčních děl na téma komunistických mýtů a stejně nezanedbatelné menšiny skvěle zhodnocených solitérů 19. a 20. století obsahuje většinu děl proměnlivé kvality, jejichž aktuální umělecká hodnota je po odečtení tehdejšího ideologického nánosu náhle omezena na jejich estetickou působivost, někdy spojenou s narůstající nostalgií. Z revize depozitářů tak může vzniknout nikoliv revize názorů, ale alespoň možnost jejich korekce a reflexe.

Volnou součástí výstavy je i stálá expozice ze sbírek galerie o patro níže.

 „V posledku je tak zřejmé, že ona žádaná ideová jednota byla nikdy nedosaženým ideálem. Nejen že jedním hlasem nemluvil Svaz, v jehož rámci sváděli své zápasy obhájci realistické ortodoxie se zastánci nové, širší definice socialistické angažovanosti, ona jím, a tu se dostáváme k jádru věci, nemluvila ani Komunistická strana Československa. I v jejím rámci sváděli boje pragmatici s postupně slábnoucí skupinou těch, kdo stále věřili v posvátnost neměnných stranických dogmat. Tak i ti, kdo se otevřeně nevzpírali stranickým a svazovým direktivám v otevřené a halasné revoltě, se mohli vydat buď cestou „umění angažovat se“ nebo cestou „umění neangažovat se“.“

Josef Ledvina: Umění (ne)angažovat se (fragment textu z letáku k výstavě)