Celá historie publikace, tajně sestavené, vytištěné a distribuované, teprve později nazvané Šedá cihla, byla příznačná pro období 80. let. Totalitní systém u nás začal deklinovat. Kličkoval mezi náměty, které začly nabývat vrchu v sovětské politice. Navenek se ovšem tvářil silně a rozdával rány. V kruzích alternativní kultury se intenzivně hledaly cesty a formy, jak se vedle ztuhlé vrstvy vševládnoucí, oficiální ideologie prosadit. Vedle množících se, třebaže pronásledovaných samizdatů literárních chtěli jsme dát vědět o tom, že tu nepřestala žít také výtvarná kultura, která je svobodná a neslužebná. Iniciativa vycházela především z generace, dozralé lidsky i uměleckyv poválečném období jež nabrala dech v 60. letech a poté byla umlčenavyřazením z veřejného oběuv rámci tzv. normalizace 70. let Povzbuzením byla editorská činnost Jazzové sekce, patronizovaná odvážným Karlem Srpem. Vydávala monografické sešitové svazk, konečně i sborník k poctě sochařky Evy Kmentové, které lákaly k následování. Pro seznámení s výtvarným projevem těžko se obejít bez reprodukcí. Vycházely sice, zhruba od poloviny 70. let, samizdaty s fotografickými reprodukcemi, nemohly však - s ohledem na finanční nároky - dosáhnout větších než desítkových nákladů. Potřeba informovat publikum doma i v zahraničí, že existují a pracují též jiní umělci, než jen stranou a státem uznávaní, byla čím dál tím naléhavější.