Martin Kuriš / Pohřížen do svého blízkého okolí 

2. 6. - 1. 9. 2019 

zámek Klenová 

vernisáž 1. 6. v 15 hodin

Židle kolem stolu obsadila tichá společnost, z dálky připomínající společenství  Poslední večeře Mistra Pavla z Levoče. Malý jedlík nese sousto k otevřeným ústům, vousatý tatík si přihýbá ze džbánku, a tuhle ten, znaven pokročilým dnem i hostinou, složil hlavu na desku stolu a usnul…

Paralely popisovaných Kurišových dřevěných soch ve více či méně životní velikosti bychom u Mistra Pavla v levočském kostele sv. Jakuba našli a Martin Kuriš také svůj obdiv k levočskému mistru pozdního středověku a rané renesance nezastírá. Používá i stejnou technologii, figury po způsobu středověkých mistrů řezbářů vysvobozuje přímo z kmene, jen neužívá polychromii, ale dřevo pouze moří. Stejně jako Pavlovi i jemu modelem slouží především jeho blízcí. Mistr z Levoče se v první řadě vztahoval k ikonograficky kodifikovaným tématům a jakkoli je uchopil po svém a gotickou strnulost rozpohyboval citlivým vykreslením charakterů, prozrazujícím osobní angažovanost, východiskem mu je stále evangelijní zvěst, která vše určuje. To Kurišovi jedlíci, spáči a další stafáž jsou zdánlivě jako ze současného života, vzali na sebe podobu jeho manželky a dětí, avšak rozehraná situace není zdaleka tak explicitní jako na úvodní scéně pašijového příběhu. Zasedací pořádek není trvalý, židle nemají své pevné místo, stejně jako osazenstvo nemá stálý počet a dívka s podnosem může šálek přinášet stejně tak, jako odnášet. A někdy přijde i ovečka. Aktéři jako by strnuli na pokyn štronzo. Zastavený okamžik má nádech civilistního tajemství.

Tajemství prochází celým Kurišovým dílem a propojuje všechny jeho výtvarné projevy. Kuriš je vypravěč, jsou mu vlastní narativní a pohádkové principy a tak oblouk od malby k dřevořezbě, jenž vede přes loutkové divadlo, kde se obrazivost, vyprávění a zmiňované tajemství potkávají, je naprosto přirozený.

Precizně malované scény jeho obrazů, ať se odehrávají v interiéru, krajině skutečné i schematizované, teď a nebo v pohádkovém bezčasí, (a právě tyto dvě roviny se u Kuriše povážlivě směšují), jsou plny konkrétních věcí i postav, a přeci jakoby zakleté. Na poli současné malby je Martin Kuriš exotický zjev. Do jisté míry se vydává podobným směrem jako Balthus (1908 – 2001), který se ve své době věnoval nehledě na modernu v plném proudu téměř výhradně zvláštním způsobem realistické figurální tvorbě s občasným vykročením do krajiny, a jehož dílo je také prodchnuto tajemnem a erotičnem, jež na nás, pravda skrytě, dýchne i z mnohých Kurišových obrazových příběhů.

Tajemství. Můžeme si to slovo vykládat jako tajnou informaci či šířeji jako skutečnost, již neumíme rozumem vysvětlit. T. G. Masaryk v hovorech s Karlem Čapkem na otázku, vztahující se k propojení náboženství a víry, význam tajemství rozšiřuje na celý lidský život:

Ve skutečnosti je nám svět a život tajemstvím – kolik toho opravdu poznáváme a víme? Člověk má přirozený sklon k mysterióznosti: svět člověku a člověk sám sobě je mystériem. Ve své slabosti, nouzi a bídě prahne člověk po zázracích a zjeveních – ve všem a všude: ve hře i v nemoci, v politice i v sociálním toužení, v metafyzických otázkách duše a života. Odtud ta záliba v okultismu a v takzvaných tajemných úkazech.

Můj ty bože, tajemné úkazy! Jako by to, že vidím ten celý svět, že vnímám tamten strom, že se mu podivuju, že si uvědomuju tajemství jeho života a růstu – jako by to všechno nebyly úkazy stejně tajemné, stejně podivuhodné! Copak duše po smrti je něco tajemnějšího a mysterióznějšího než duše zaživa... a duše takzvaných velikých mužů něco podivuhodnějšího než duše tamté ženy, co shrabuje seno?

Lidé, pohřížení v svém blizoučkém okolí, nedovedou vidět velikost ve všech věcech; každá nepatrná věc i událost nejvšednější je něco tajemného a ohromného! Nedejme se mýlit zvykem – zvykli jsme především na sebe, zvykli jsme vidět jen do svého blízkého okolí, ale jen se zamysleme, jen se pořádně podívejme právě na ty známé osoby a věci, a rozšíříme svůj názor o tajemném a zázračném! (Karel Čapek, Hovory s TGM).

Civilistní duchovnost T. G. Masaryka s životními přístupy Martina Kuriše konvenuje. Malíř žije s rodinou v Sudetech, krajině poznamenané poválečným vysídlením německých obyvatel a dodnes sociálně bezútěšné. Buková hora nad Děčínem je místo opuštěné, pár chalup, končí tam silnice. Kolem louky, pastviny, prudké svahy, do města blízko, a přeci daleko. Žije se tam neokázale, jako by bez dotyku současné vizuality, slovo design vás u tohoto pedagoga Fakulty umění a designu nenapadne. Tenhle kraj poskytuje zákonitě jinou inspiraci, jiná východiska. Pohřížen do blizoučkého okolí Martin Kuriš maluje zdejší louky, mokřiny s vytáhlými travinami, remízky, zimní nehostinnost, rozhozené domy, sem zasazuje své příběhy. Odtud se posiluje osobnostně blízká baladičnost i sociální ladění. Tady nachází dřevo pro své sochy. Tady nachází předobrazy i modely. Odtud Verneřická madona, Houslista, Flétnistky, postavy z Cesty do Evropy, parafráze Útěku do Egypta Svaté rodiny. Uprchlíci jsou dnešní, Maria s poutnickou holí má obličej zahalený v šátku, Josef s kufříkem a pytlem přes rameno je ztělesněním starosti o živobytí, chlapeček v bundičce nejistý.

Martin Kuriš je pohřížen v svém blizoučkém okolí, a přesto vidí šíři.

Kurátorka výstavy: Lucie Šiklová

pdfkuris pozvA5.pdf(0,1MB)
pdfMK-TZ.pdf(0,63MB)
Video Václav Vojtafoto Jiří Strašek 

Sledujte nás na Facebooku

galerieklatovy.klenova

Výstavy, akce

Navštivte naše akce

E-shop GKK

Kupte si u nás zajímavé publikace