Podtitul výstavy by mohl znít Socha / imaginace, archetyp, exprese. Sestava děl/autorů konvenuje výrazové linii zastoupené například výstavou Divočina – příroda, duše, jazyk, která proběhla v Galerii Klatovy / Klenová roku 2002. Připomněla aktuální podnětnost fenoménu, jehož poselství „spočívá v tvořivém a účastném vnímání, které nám nabízí klíč ke vstupu do ‚živého světa‘“ (J. Zemánek). Obdobným komentářem by bylo možné uvést díla pětice prezentovaných autorů, i když jejich umělecký výraz je formován psychologií městského bytí
Richard Weaver zmiňuje, že právě městské prostředí může být příčinou zapomínání na „všudypřítomné tajemství stvoření“ – „člověk ztrácí ze zřetele velký systém, jejž nelze podřídit lidské kontrole“. Varuje, že město může přinášet sterilitu těla nebo ducha, „lidé už necítí, že je jim uloženo, aby proměňovali možné ve skutečné“.
Protiklady ale nemusí být vždy logicky se vylučující kontradikce. Mezi pojmy může působit napětí obsahu, ale ne logika rozporu. Existuje pouze jediný absolutní „materiální oponent jakéhokoli postoje v životě“: smrt. V tomto metaforickém vnímání jsme schopni spatřit skryté spojení mezi tím, co až dosud stálo proti sobě. (J. Hillman, 1999)
ELIÁŠ DOLEJŠÍ prezentuje závěsné papírové objekty, jimiž navozuje dojem prostoru duchovního rituálu. Přírodní charakter papíru je kombinován se zlatým povrchem, vzniká představa alchymického procesu vnitřního přerodu podstaty materie. Dolejší pracuje často s papírem a dřevem, jejich významy křehkosti a časovosti umocňuje nestabilitou živelně vršených forem.
K charakteristikám soch, objektů a sochařských instalací KRYŠTOFA KAPLANA náleží velkorysý formát, psychologické obsahy, expresivní forma. Patrné jsou ve vystaveném souboru Mizení (2013), také v instalaci DOOM, kriticky reagující na agresivitu reklamních citylightů, na „hypertrofii sofistikovaných mučíren fitness-center a solárií“ (T. Zemánková, 2016).
Expresivní forma je často přítomna i v sochách VOJTĚCHA MÍČI. Výrazové rozpětí jeho prací je ovlivněno raným zájmem o sochy Františka Bílka a následným zaujetím díly Richarda Serry, Roberta Morrise nebo Bruce Naumana. Obsáhne současně industriální mechaničnost betonového odlitku, organičnost ručně opracované materie dřeva, ale také informální živelnost umělé hmoty. Míčovy sestavy otisků fragmentů reality jsou plné emocionální a intelektuální síly procesu kvalitativního vymezování a hodnotové reflexe.
SÁVA SPIROVA vytváří instalace-prostředí fantazijních odkazů a náznaků imaginativních příběhů. Zajímá ji vzájemnost světa rostlin, živočichů a „tušených existencí“. Inspirovala se „lidskou psychikou, zažitými archetypy, symboly, aktivní imaginací a emocemi“. „Akcentování fantazie, citu a přírody směřuje k romantismu. Napodobování reálných skutečností a snaha působit na diváka odkazuje k divadlu, šamanským rituálům, pohádkám či pověstem“, vysvětluje autorka.
ERIKA VELICKÁ se v nástěnné instalaci Ein Traum über Mitteleuropa (2017) zabývá tématem strachu. Jde o jakýsi záznam událostí odehrávajících se v bezčasí, ne o rekapitulaci příběhu. Vznikal paralelně s velkoformátovou sestavou Nazdar Ďáble, budovanou na polaritě monumentálního dřevěného posedu a jeskyně, tematizujícího dramatický vztah pozorovatel versus pozorovaný.
Eliáš Dolejší (nar. 1982 v Praze) studoval sochařství nejprve v ateliéru M. Kotrby na Fakultě umění Ostravské univerzity (2003–2004), v letech 2007–2013 absolvoval pražskou AVU (sochařský ateliér J. Zeithammla, 2009 stáž v ateliéru hostujícího umělce J. Merty; obdržel Ateliérovou cenu AVU, 2010, a cenu Hlávkovy nadace, 2011). V roce 2011 vystavoval společně s V. Míčou v pražské Galerii Jelení (Drobná práce), v roce 2015 proběhly v Praze jeho výstavy Zrcadlení (Nau Gallery) a Vnitřní horizont (Výklady AXA), letos výstava Napřed uhořet (s I. Pinkavou) v ostravské Galerii výtvarných umění.
Kryštof Kaplan (nar. 1987 v Praze) v letech 2007–2013 absolvoval AVU v Praze (sochařská škola J. Zeithammla, v témže ateliéru působil v akademickém roce 2015–2016 jako asistent; v letech 2010 a 2013 obdržel Ateliérovou cenu AVU a roku 2013 Cenu nadace Bogdana Najdenova). Z jeho samostatných výstav připomeňme Velké sklo (Výklady AXA, Praha, 2014), DOOM (Galerie Kabinet T., Zlín, 2016) a Sochy (Slaný, 2018). Dlouhodobě úspěšně působí i v kapele Vložte kočku (od roku 2008) a v hudební dvojici Kaplan Bros.
Vojtěch Míča (nar. 1966 v Praze) pražskou AVU absolvoval v letech 1985–1992 (sochařské ateliéry S. Hanzíka, J. Hány a H. Demartiniho, ateliér monumentální tvorby A. Veselého). Roku 1994 se konala jeho první samostatná výstava, v posledních letech vystavoval v Brně (Obvyklí přítomní, s J. Lipavským, Galerie G99, 2010), Ostravě (Ztížená možnost soustředění, Sokolská 26, 2010), Olomouci (Dvojitý agent, s J. Petrbokem, Galerie Caesar, 2010), Broumově (Formátování, Broumovský klášter, 2014) a Praze (Drobná práce, s E. Dolejším, Galerie Jelení, 2011; DSC Gallery, 2018; J. Čejka Gallery, 2018). Roku 2003 získal 3. cenu v soutěži na pomník II. odboje pro pražský Klárov. Od roku 1993 pedagogicky působí na AVU v Praze – jako odborný asistent nejprve u H. Demartiniho, od roku 1996 dále u J. Zeithammla, od roku 2015 vede Ateliér figurálního sochařství a medaile.
Sáva Spirova (nar. 1987 v Praze) v letech 2010–2016 absolvovala pražskou AVU (M. Knížák, 2010–2013; J. Hendrych, 2013; J. Zeithamml, 2014–2016); roku 2015 uskutečnila stáž na Academy of Fine Arts Helsinki (V. Jaanisoo). Roku 2016 proběhla její samostatná výstava Objekty a fotografie v pražském prostoru Champaniera.
Erika Velická (nar. 1992 v Praze) od roku 2013 studuje pražskou AVU (sochařské ateliéry, J. Hendrych, 2013–2014; J. Zeithamml, 2014–2015; L. Rittstein, 2015–2016; V. Míča, od 2016; loni obdržela Cenu nadace Bogdana Najdenova za figurální sochařství). Roku 2015 proběhla její samostatná výstava Nekraď z mý cesty bludný kruhy v pražské Galerii Aspik a roku 2017 byla zastoupena na výstavě Ptal se vítr někoho (společně s K. Komm a A. Juklíčkovou) v pražské Galerii AVU.
Kurátorka výstavy: Iva Mladičová
Video Václav Vojta
foto Jiří Strašek