Pavel příkaský / Purpurové membrány 

WEST POINT – SÓLO

Pavel Příkaský – Purpurové membrány

Kurátor: Petr Krátký
Grafické řešení: Matěj Moravec
Instalace výstavy: Petr Kotěšovec, Karel Ludvík, Jiří Machulda, Ladislav Sýkora
Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech
21. 1. – 26. 3. 2023

West Point – repetitivní projekt zaměřený na umělce, jejichž tvorbu formovaly Západních Čechy, pokračuje v Galerii Klatovy / Klenová dalším ročníkem. Po úvodní přehlídce malířů mladší střední generace, která se uskutečnila v roce 2021 v Galerii města Plzně a následně její další pokračování v roce 2022 v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech se v Plzni v témže roce prezentoval pod hlavičkou West Point – Sólo malíř Tomáš Predka. V souladu s konceptem projektu tak kolektivní vystoupení střídá prezentace některého z výrazných tvůrců. Letošní autorskou výstavu v Klatovech připravil umělec Pavel Příkaský a na další skupinové pokračování rozvíjející tento záměr se můžete těšit již v dubnu tohoto roku opět v Plzni pod kurátorským vedením Radka Wohlmutha.   

Pavel Příkaský, (*1985 v Plané u Mariánských Lázní)

Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu – Zámeček v Plzni, stáž na Middlesex University v Londýně a v roce 2012 zakončil studium na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Grafika 2 Vladimíra Kokolii). Zastoupen je ve sbírkách v Čechách i v zahraničí. Žije a pracuje v Praze.

Pavel Příkaský kontinuálně řeší zejména environmentální témata, která zpracovává a diskutuje dlouhodobě zkoumanými mytologickými příběhy. Kombinovaný typ vizuality aktuální práce, pohybující se od figurativního zobrazení směrem k čisté abstrakci, se promítá čím dál častěji také do samotné malby a přetváří autorův rukopis. Do popředí se tak dostávají barevné hmoty, struktury nebo perforace. Nezřídka jsou doplněny dalšími materiály, jako jsou třásně, pasty nebo objemové gely, skrze které expandují do prostoru mimo rámem ohraničenou plochu. Pokud přičteme autorův sílící zájem o téměř antropologické zkoumání lidského těla a pokusíme se na jeho základě interpretovat vědeckou formulaci názvu výstavy, dostaneme o ní vcelku jasnou představu.

„Fialová membrána usměrňuje světelnou energii a je součástí cytoplazmatické membrány buňky. Ta je tenkým obalem živočišné buňky a odděluje její vnitřek od vnějšího prostředí. Kontroluje pohyb látek do a ven z buňky a v zásadě ji tak chrání před vnějšími vlivy. Membrána dává buňce tvar a má vliv na její uchycení k jiným buňkám. Pomáhá v zásadě skupinám buněk formovat se společně do složitějších tkání.“

Práci Pavla Příkaského charakterizuje určitá polarita. Přesto, že je hlavně malířem, vyjadřuje se často působivými instalacemi. Ne jinak je tomu i zde. Některé vystavené obrazy jsou vetknuty do průchodů místností a jejich dřevěné obložení tak vytváří profilovaný obrazový rám. Architektonické řešení výstavy si tímto způsobem pohrává se zažitým vnímáním galerijního prostoru a usměrňuje pohyb diváka v něm. Dolní hrany, nejen těchto konkrétních maleb, jsou záměrně zarovnány s podlahou a spolu s až biologicky pojednanými povrchy obrazové plochy vytváří vizuální dojem iluzorních portálů. Skrze ty je nám umožněno blíže nahlédnout prezentovaná imaginativní prostředí. Vnitřní světy bohaté na specifickou faunu a floru, ve kterých dochází ke splývání, na první pohled již překonaných fyziognomických a kulturních rysů.

V atavistickém pojetí námětů se nezřídka objevují a diskutují také témata současných globálních problémům, která jsou optikou autora citlivě artikulována například na základě estetiky fantasy, jako žánru umožňujícího s nadhledem a jistou mírou odstupu, nabídnout alternativní řešení mnohdy katastrofických predikcí, které se ale stále častěji, s podivem nás všech, stávají reálnými.  

Lidstvo je ve své neudržitelné touze po nekonečném materiálním růstu ustavičným rizikem samo pro sebe i křehkou rovnováhu života na zemi. Jen tenké hranice pak zabraňují naplnění takového osudu v podobě dystopického labyrintu aktuálních krizí, ze kterého již nemusí být cesty zpět.  

Máme možnost se na chvíli zastavit a pokusit se ohlédnout. Hledat ve spleti organických struktur záchytný bod obnovy a najít skutečnou příčinu disfunkce, namísto léčení pouze jejích vnějších projevů. 

Šetrná práce s obrazem, úsporná, ale přesto důsledná řešení, poskytují nástroje, jak co nejefektivněji uchopit a následně vstřebat komplexní výtvarný názor. Eklektický celek utvrzující nás v nejednoznačnosti vlastního přesvědčení o lidské nadřazenosti mezi živočišnými druhy. 

Fragmenty naší kolektivní paměti se zhmotňují.

Organické bujení prorůstá prostorem, aby nakonec pojalo poslední zbytky zobrazivých reálií a vytvořilo entropickou představu prapůvodní životadárné hmoty.

Cyklus začátků a konců, přinášejících po melancholické nostalgii opět nová očekávání.

Popisná znázornění se střídají s abstraktními.

Rytmus rezonuje napříč celou instalací.

Obrazy jako membrány oddělují, ale zároveň propouští svá bohatá prostředí mezi diváky i mezi sebe navzájem.

Podporují se za jediným společným cílem.

Vytvořit sice složitou, ale kompaktní strukturu bezpečného zázemí autorské imaginace jako prostředku k pochopení prezentovaných témat a děl - výstavy.

foto Michal Ureš