Festival současného umění ve veřejném prostoru města Klatovy
Milan Cais, Hugo Demartini, Jan Kadlec, Marius Kotrba, Štěpán Málek, Vojtěch Míča, Tomáš Polcar, Lukáš Rittstein, Jan Turner
kurátoři: Zuzana Kantová, Petr Krátký
vernisáž: 10. 5. 2025 v 15:00 v Hostašových sadech v Klatovech, komentovaná prohlídky výstavy za osobní účasti autorů a kurátorů výstavy
11. 5. – 31. 10. 2025

V rámci dalšího pokračování oblíbeného projektu jsou představeny práce vybraných absolventů Akademie výtvarných umění v Praze, kteří během svých studií nebo během svého profesního působení, prošli sochařskou školou vedenou v letech 1990 - 1995 prof. Hugem Demartinim (1931 – 2010).
Autoři patří do umělecké generace, která výrazně vystoupila v 90. letech 20. století. Je to generace specifická, která ještě zažila šedou a stísněnou předlistopadovou dobu, ale dozrávala a naplno vykročila již do svobodného tvůrčího času. Nadechovala a reformovala se i Akademie výtvarných umění, přicházeli sem inspirativní profesoři, pořádaly se společné výstavy. Taková konstelace mladé a začínající umělce pochopitelně formovala a s odstupem času se ukazuje, že to tehdy byl velmi dobrý základ, ze kterého vzešly výrazné umělecké osobnosti.
Čtvrtý ročník festivalu tak opět komunikuje nový pohled na tématiku umělecké práce s veřejným prostorem a navazuje na dlouhodobý záměr organizátorů seznamovat veřejnost s dílem významných českých autorů a pedagogů.
Součástí letošní přehlídky je také výstava s názvem COPY Jana Kadlece v interiéru klatovského kostela sv. Vavřince, která byla zahájena již v polovině března a potrvá do 8. 6. 2025.

Milan Cais (1974)

Vizuální umělec, performer, hudebník, spoluzakladatel a klíčový člen skupiny Tata Bojs studoval v letech 1992 – 1999 na Akademii výtvarných umění v Praze v sochařských ateliérech prof. Huga Demartiniho, prof. Jindřicha Zeithammla a v Ateliéru vizuální komunikace u prof. Jiřího Davida. Vizuálnímu umění se věnuje od počátku souběžně s hudbou. Vedle projekcí, animací, videoklipů a scénických řešení koncertů kapely samostatně rozvíjí i svébytnou výtvarnou tvorbu, jež vedle multimediálních formátů zahrnuje též sochu, malbu, akvarel, ilustraci a instalaci ve veřejném prostoru – třeba dobře známý Noční hlídač instalovaný v roce 2000 na střechu budovy Goethe institutu v Praze. Od roku 1992 se účastnil řady společných výstav u nás i ve světě (jeho instalace byly například vystaveny v českém pavilonu na světové výstavě EXPO 2005 v japonském Aichi) a jeho práce jsou zastoupeny v soukromých i státních sbírkách. Žije a pracuje v Praze.

Socha se prostřednictvím úhledně vyskládaných obřích knih s podivnými názvy pokouší nastavit zrcadlo lidské společnosti a jejímu cyklickému vývoji. Díky přirozené korozi smazává rozdíly mezi minulostí, současností a budoucností. Akcentuje symboliku knihy jako schránky moudrosti a vědění a zároveň nás nechává na pochybách, zda se jedná o existující tituly. Význam sochařského díla podtrhuje a dále rozvíjí její umístění na nádvoří refektáře jezuitské koleje přímo sousedící s budovou městské knihovny. 

Booktherapy, 2023, cortenová ocel

Hugo Demartini (1931–2010)

V letech 1949 – 1954 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v sochařském ateliéru Jana Laudy, který měl vliv zejména na jeho ranou tvorbu. Už na konci 50. let se mu podařilo vymanit z tehdy rozšířené informelní malby. Tvořil geometrické koláže a monochromní červené struktury na papíře, které se později začátkem 60. let proměnily v červeně patinované sádrové reliéfy s otisky kvádrů, čtverců a linií. Více než cokoliv jiného připomínaly „nahodile organizované“ plochy těchto prací struktury tzv. druhé přírody, tedy civilizace. Ke konci 60. let se pak stal jedním z protagonistů neokonstruktivismu, hlásících se k programu nové přírody a nové citlivosti. Vyšel do krajiny, kde vytvářel dnes již ikonické landartové akce a instalace. V 70. a 80. letech navázal minimalistickými pracemi naznačujícími novou meditativní polohu v jeho díle inspirovanou „pobytem“ člověka ve světě a nesoucí s sebou zneklidňující konotace pomíjivosti, destrukce a zmaru všeho lidského. Ve druhé polovině 80. let se sdružuje společně se třemi dalšími tvůrčími osobnostmi (Pavel Nešleha (1937 - 2003), Bedřich Dlouhý (1932) a Zdeněk Beran (1937 - 2014)), do uskupení s názvem Zaostalí, které si svůj provokativní a sebeironický název zvolily mimo jiné pro své stanovisko jít proti dobovým trendům. V roce 1990 byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze a byla mu udělena medaile Za zásluhy. V posledních patnácti letech svého života žil a pracoval v obci Sumrakov - Studená na Českomoravské vysočině, kde také roku 2010 zemřel.

Od počátku 60. letech 20. století patřil mezi umělce, kteří radikálně změnili podobu našeho sochařství. Svými reliéfy, chromovými objekty, akcemi v prostoru a velkoformátovými sádrovými objekty zanechal v českém poválečném umění nesmazatelnou stopu. Společně s dalšími českými autory, kteří se věnovali víceméně abstraktní geometrické tvorbě, je zahrnován do tzv. české konstruktivistické školy.

V roce 1968 vytvořil sérii experimentálních prací. Akce, nazvané Demonstrace v prostoru, spočívaly ve vyhození předmětů (válců, špejlí, konfet apod.) do vzduchu a zachycení jejich náhodných konfigurací jak ve volném prostoru, tak i poté po dopadu na zem. Obě se vázaly k předmětnému světu a jím strukturovanému prostoru a je v nich obsažena vnitřní zákonitost přírody. Balancování mezi nahodilostí a řádem, přírodou a civilizací zůstalo nosným tématem pro celou jeho životní tvorbu. Instalace 4 fragmentů, z celkových 12 fotografií, na vrcholku věže budovy bývalého Telecomu, navrací těmto mistrovským pracím jim vlastní kontext otevřeného a volného prostoru.  

Demonstrace v prostoru, 1968, fotodokumentace akce – výřez
foto: Jaroslav Franta
Galerie Zdeněk Sklenář

Jan Kadlec (1976)

Jan Kadlec je vizuální umělec, filmový architekt a scénický výtvarník, který studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v sochařských ateliérech prof. Huga Demartiniho, prof. Jindřicha Zeithammla a který absolvoval v Ateliéru vizuální komunikace prof. Jiřího Davida. Svými vizionářskými instalacemi oslnil českou výtvarnou scénu 90. let a své zkušenosti poté zúročil jako filmový a scénický výtvarník a také jako výtvarník filmové produkce. V současné době žije střídavě v Praze a švýcarském Luganu. Ve svých dílech tematizuje výpovědní možnosti současného umění a lehce ironickým, zato srozumitelným jazykem diskutuje symbolické příběhy o naší dnešní společnosti. Širším autorovým tématem je snaha formulovat žitou a nadcházející vizuální identitu světa, přičemž vychází z přesvědčení, že naše myšlení, vnímání a rozhodování denně ovlivňují především mediální obrazy. Autor odhaluje jejich častou banalitu, kterou transformuje do prací kladoucích otázku, zda je umění stále aktivním zrcadlem naší přítomnosti. Jan Kadlec je čerstvým držitelem dvou Českých lvů, které získal za práci na kostýmech a scénografii, k novému českému filmu Amerikánka (2024), ve kterém se také objevila monumentální socha prezentovaná poprvé právě na letošní přehlídce v Klatovech a to formou samostatné výstavy v kostel sv. Vavřince.

Monumentální figurální dílo představuje filmovou postavu Rockyho Balboa ztvárněnou v jeho ikonické vítězné póze. Je vytvořeno z bezmála 50 000 kusů VHS kazet a odkazuje na filmový boom počátkem 90. letech 20. století v tehdejším Československu. Jako takové je nostalgickým mementem doby, kdy byli zbožšťováni smyšlení západní hrdinové a populární filmy znovu a znovu kopírovány, až ztrácely původní jiskru a lesk hvězdného Hollywoodu. Použité nosiče, tvořící její povrch, společně vytvářejí dojem deformovaného obrazu, stejně jako se původní kvalita originálu během opakovaného přenosu postupně vytrácela. V době přeplněné audiovizuálním šumem se tak může jevit i naše dnešní realita.

Copy, 2021 - 2022, VHS kazety, kombinovaná technika

Dílo vzniklo za finanční podpory UniCredit Bank a Skupiny ČEZ.

Od 8. 6. 2025 dílo připomíná multipl ve zmenšené podobě vytištěný techologií 3D tisku a umístěný v prostoru klatovského infocentra na adrese Vídeňská 66 - vchod z náměstí Míru.

Marius Kotrba (1959 – 2011)

Marius Kotrbabyl český sochař, malíř, kreslíř, pedagog a jedna z významných postav českého umění. V letech 1981–1987 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvoval sochařský ateliér u prof. Stanislava Hanzíka a prof. Miloše Axmana. V letech 1990–1993 pracoval jako odborný asistent na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Huga Demartiniho. Po roce 1993 se trvale usadil v Rožnově pod Radhoštěm a začal se plně věnovat vlastní tvorbě. Od počátečního období zůstával ústředním námětem Kotrbova díla člověk. Inspirativní pro něj byly aktuální podněty vycházející z každodenního života, osobní prožitky a civilní témata symbolizující mezilidské vztahy. Soustředil se na duchovní hodnoty ovlivňující lidské bytí. V jeho díle lze sledovat vývoj výrazových prostředků a tvarosloví, směřování k lapidárnímu zjednodušení forem, aniž by se přitom vytrácela předmětnost. Napětí a emocionální náboj je vlastní všem oblastem jeho tvorby – plastikám, reliéfům, malbám i kresbám. Koncentrací na podstatné a soustředěním na intenzitu dosáhl Kotrba ve svých dílech obecné platnosti a nadčasových hodnot. V polovině 90. let 20. století stál u zrodu vysokoškolského studia výtvarného umění na Ostravské univerzitě, kde vedl sochařský obor a jako profesor působil též na Akademii umění v Banské Bystrici a jiných místech Evropy. Od dob vysokoškolských studií byl Marius Kotrba nezastupitelnou a výjimečnou postavou českého sochařství. Jeho tvorba je zastoupena v řadě veřejných a soukromých sbírek v tuzemsku i v zahraničí.

Pro katovskou přehlídku byla vybraná práce, která volněji nakládá s tvaroslovím tak příznačným pro díla autora. Záměrně se tedy snaží rozšířit nuance a spektrum vnímání formálního jazyka, kterým Marius Kotrba vládl a komunikoval ztvárňovaná témata.       

Copatý sen, 2010, hořický pískovec

Štěpán Málek (1966)

Štěpán Málek je český sochař, hudebník, básník, pedagog, kurátor a organizátor kulturních akcí. V 90. letech studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v sochařských ateliérech u prof. Stanislava Kolíbala, prof. Huga Demartiniho a prof. Jindřicha Zeithammla. Pracuje nejčastěji s reduktivními formami, které v některých případech obohacuje o prvek náhody. Zajímá se o napětí mezi řádem a nahodilostí, které vychází z logiky geometrie a které v chaosu současného světa vytváří prostor, v němž existují pravidla a zákonitosti, univerzum pravých úhlů, kruhů, vrstvených mnohoúhelníků a válců, které vznikají z úplně obyčejných materiálů a jejich kombinací. Ve světě geometrie nalézá utopii, v čistotě forem spásu a vykoupení jako protiklad veškeré medializaci, komercializaci a spektakularitě světa. Tvůrčí proces je pro něj kontinuální hra přeskupování elementů, kterou dobře známe například z dětství. Je členem a předsedou Klubu konkretistů KK3 a zakladatel jeho Východočeské sekce. V 80. letech hrál na saxofon, zpíval a skládal hudbu a texty v kapelách Kmitací adaptér a Ježkovy voči. Po nedávném odchodu z vlastní skupiny N. V. Ú. založil další punkovou kapelu V. V. Ú., jejíž koncert se v rámci doprovodného programu k výstavě uskuteční dne 2. 8. 2025 na Klenové. Klatovské publikum si jeho práci může pamatovat z výstavy Okouzleni řádem, které se účastnil v kostel sv. Vavřince v roce 2017.

Instalace na schodišti kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie a svatého Ignáce na Náměstí Míru v Klatovech je tvořena dvěma betonovými válcovými segmenty a dvěma železnými deskami. Vztahovost jejich tvarů, principů a kvalit se dá vnímat jako autorovo permanentní životní téma.

Dvě vychýlení v barvě, 2022, železo, beton, akrylová barva

Vojtěch Míča (1966)

Vojtěch Míča studoval v letech 1985 –1992 Akademii výtvarných umění v Praze, obor sochařství u prof. Huga Demartiniho a monumentální tvorbu u prof. Aleše Veselého. Na Akademií výtvarných umění v Praze také již dlouhá léta formuje mladé generace sochařů, nejdříve jako asistent prof. Huga Demartiniho, později prof. Jindřicha Zeithammla a od roku 2015 jako vedoucí Ateliéru figurálního sochařství a medaile, který převzal po prof. Janu Hendrychovi. Pohledem autora lze nahlížet sochy jako otevřené situace fixované v konkrétním materiálu. Jeho díla lze považovat za vědomá „významová spojení" otevírající pro objekty nové kontextuální horizonty, které postupně proměňují i samotné uvažování o vztahu k prostoru a divákovi. Jakési obousměrné „formátování" otevřené pokaždé jinému ustalování toho, co vnímáme jako sochařské vyjádření a jeho hranice. I díky němu u nás do současnosti přetrvává dědictví sochařské práce propojené se znalostí současných jazyků tvorby. Soustavný vážný a hluboký zájem o všechny podoby sochařství se typicky pojí i s odlehčením a hravostí. Vystavuje od roku 1989. Žije a pracuje v Praze a Podlešíně.

Často používá klasické materiály a formuje je do srozumitelných vztahů, proporcí a příběhů, které pronikají racionální strukturou konkrétního místa. Nejinak je tomu i u sousoší, které vzniklo přímo pro Náměstí Přemysla Otakara II a které citlivě pracuje nejen s jeho pamětí. 6, 5 m vysoký sloup figurálního tvarosloví je podepřen třemi různými kameny. Neliší se jen velikostí a materiálem, ale také svoji historií. Pískovcový je původním soklem pod sochu, přičemž žulový pochází z pomníku Jana Švermy – předválečného novináře a politika, jehož autorem je sochař Antonín Nykl. Původně byl v letech 1969 – 1999 umístěn na předmostí Švermova – dnes Štefánikova mostu v Praze a v roce 2004 byl přestěhován na Olšanské hřbitovy v Praze. Další pochází z pomníku Antonína Zápotockého – druhého komunistického prezidenta Československa, od sochaře Jana Hány a architekta Josefa Poláka a stával právě zde. Po roce 1989 byla bronzová socha odstraněna, převezena do galerie na Klenovou a tam demonstrativně zakopána. Sokl pak dlouho zůstal uprostřed prostranství a jeden čas galerie dokonce uvažovala o tom, využít ho pro dočasné výstavy soch – volně inspirována podobnou akcí pro prázdný sokl na Trafalgar Square v Londýně. Někdy kolem roku 2006 byl ale i ten převezen na Klenovou.

Krajina, 2025, kombinovaná technika, beton, kámen, železo

Tomáš Polcar (1973)

Tomáš Polcar studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Huga Demartiniho, Aleše Veselého a Milana Knížáka, v jehož Ateliéru intermediální tvorby v roce 1998 absolvoval. Od Demartiniho si vzal cit pro materiál a formu, od Veselého zaujetí obsahem, energiemi a proporcemi, od Knížáka zaostření na reflexi, komunikaci a myšlenku. Autorova díla se vyznačují konceptuálně laděným uvažováním, od něhož se odvíjí jeho vztah k formě, kterou volí podle pocitu a potřeby. Postupem času pro sebe ustálil několik charakteristických poloh, které uplatňuje v rámci dlouhodobých a otevřených cyklů. Na začátku každého z nich stojí setkání s projevem formy jako zhmotnělého principu. Od něj se nadále odvíjí myšlenková cesta, kterou zpětně zviditelňuje a uzavírá do hmoty obrazů a soch. V 90. letech se účastnil všech klíčových akcí a výstav své generace. Vedle klasické tvorby jej na čas okouzlila také nová média. Nepřehlédnutelné byly zejména intervence do veřejného prostoru hlavního města jako „Portréty nahých lidí“ anebo „Reklamní kampaň na obyčejné předměty“, které v roce 1998 realizoval v tandemu se svou ženou, taktéž umělkyní, Ester Polcarovou. „Reklamní kampaň na obyčejné předměty“ si klatovské publikum může pamatovat z výstavy Setkání ve stromovce, která představovala práce absolventů intermediální školy Milana Knížáka a která se uskutečnila v roce 2022 v Galerii U Bílého jednorožce. Autor vystavuje od roku 1992, žije a pracuje v Praze a Slavětíně nad Ohří.

Tvorba Tomáše Polcara je s kruhem spjata obsahem i formou. Jako tvarem, jevem či řetězcem souvislostí se jím zabývá opakovaně, vždy s inovujícími a dále rozvíjejícími myšlenkovými posuny. Projekt Kyklos (z řečtiny – kruh, kolo) vychází ze třech cyklů: Hnití plodí žití (2008) vztahující se ke krajině a jejímu plynutí ve věčném koloběhu proměn. Atomos (2010) řešící kruh jako dokonalý platónský tvar, a tedy jako základní útvar, z něhož se odvozují okolní entity a vztahy. Sóma (2012–2013) vycházející z tvaru buňky včelího plástu a zaměřují se na dokonalost jejího tvaru, jím tvořenou síť, vztahy části a celku, vznikem a rozpadáním, plností a prázdnotou.

reliéf – Kyklos 2019, kombinovaná technika
socha – Kyklos 2022, beton, železo

Lukáš Rittstein (1973)

Lukáš Rittstein v letech 1991–1997 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru sochařství prof. Huga Demartiniho a v Ateliéru monumentální tvorby prof. Aleše Veselého. V roce 1999 ukončil postgraduální studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Sklo v architektuře pod vedením prof. Mariana Karla a byl oceněn Cenou Jindřicha Chalupeckého. Je autorem monumentálních objektů a soch narativního charakteru, jejichž formální podoba nemusí být vždy jasně čitelná, ale většinou konkrétní význam souvisí s autorovou osobní zkušeností z přírodního a technického světa. Je přesvědčivý kombinátor protikladných materiálů v překvapivých organických tvarech, které v současném českém sochařství nemají obdoby. Kriticky se vyjadřuje k otázkám ekologie, fenoménu globalizace a dalším civilizačním problémům, v čemž ho velkým dílem ovlivnily jeho expedice do netknutých pralesů Papuy Nové Guiney, kde trávil čas s posledními místními původními obyvateli. Cesty podnikal v letech 1997–2022 spolu se svou partnerkou malířkou, fotografkou a experimentální filmařkou Barborou Šlapetovou. Spolu se vraceli do stejné oblasti kmene Yali Mek zkoumat uměleckými prostředky skok v čase přírodních lidí do 21. století. Během let vznikl obsáhlý umělecký materiál v podobě fotografií, experimentálních filmů, kreseb a soch zachycujících setkání dvou naprosto odlišných světů – domorodé kultury a moderní civilizace. Je spoluautorem interiéru Pavilonu indonéské džungle v pražské Zoologické zahradě a podílel se také na české expozici světové výstavy EXPO 2010 v Šanghaji projektem představujícím symbiózu města a přírody. V letech 2013 – 2023 vedl na Akademii výtvarných umění v Praze ateliér Socha I. Vystavuje od roku 1993. Žije a pracuje ve Vraném nad Vltavou a s Klatovskem ho pojí rodinné kořeny.

Dítě s holubicí jako symbol čistoty a atribut víry a naděje, nás obrací na samý počátek paměti lidského pokolení, do nížin východní Afriky, kde se před 200 000 lety zrodil člověk a odkud se přes starobylé východní kultury, označované po právu za kolébky civilizace, rozšířil do celého světa. Je podivuhodné, že i dnes stále můžeme na některých místech najít původní obyvatele naší planety a uvědomit si díky nim vlastní historii a s ní spojené nezpochybnitelné životní hodnoty, které nám snad v budoucnu pomohou vyrovnat se s následky naší překotné přítomnosti. Dílo je součástí rozsáhlého souboru, souvisejícího s plánovanou výstavou na příštím Mezinárodním bienále Arte v italských Benátkách.

Africké dítě, 2025, bronz, ocel

Jan Turner (1971)

Jan Turner je především kreslířem, malířem, sochařem a tvůrcem instalací, který studoval v letech 1993 – 1999 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech sochařství u prof. Huga Demartiniho, grafiky u prof. Vladimíra Kokolii a intermedií u prof. Milana Knížáka. Jeho realizace nejčastěji rozvíjejí a posunují imaginaci každodenních událostí. Reinterpretováním funkcí objektů a materiálů navazuje na tradici konceptuálního umění a post-minimalistické sochařství.  Vytváří analogie k obyčejným předmětům, které tak ztrácejí svou funkci, nikoliv ale svůj význam. Namísto proklamace jasných tezí se snaží spíše pracovat s divákovým každodenním vědomím, které je v konfrontaci s jeho díly obohaceno o možnost dívat se na věci jiným pohledem. Tematizuje zejména kolizi artikulace a reprezentace věcí a popisuje tímto procesem vznikající prostor. Poslední dobou se také zabývá narcismem umělce a jeho významem ve vztahu k divákovi, který rozvíjí od roku 2022 v rámci svého doktorandského studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Díla Jana Turnera jsou charakteristická svojí jednoduchostí a diváckou vstřícností, aniž by ovšem směřovala k vyprázdněnosti. Vystavuje od roku 1994. Žije a pracuje v Praze.

Stuha na objektu Mašle, 2024-2025, plast, ocel, umístěného u kostela sv. Vavřince je rozdělena na dvě části. Jedna je umístěna dole a druhá nahoře. Spojeny jsou ocelovou trubkou o délce 2, 8 m. Aby mašle byla vidět jako celek, který máme zažitý pod významem tohoto slova, je nutné si nějak odmyslet vzdálenost, která obě části dělí. Až potud je to formální hra s významem slova, který je naznačen, ale není ilustrován doslovně. Obsahuje „chybu“, která nese hlavní sdělení objektu. Nabízí zážitek nepřekonatelné vzdálenosti, a přitom tušení, že obě části spolu souvisí a mohou tvořit celek. Umístění před kostelem nabízí ještě jinou perspektivu. Celek je vidět jen z pohledu seshora. Zespoda ho můžeme jen tušit a zkoušet různými rafinovanými konstrukcemi dvě oddělené části spojovat. Vzdálenost mezi dvěma částmi mašle je z perspektivy člověka dichotomická. Z pohledu seshora je mašle vcelku a vzdálenost mezi dvěma částmi zůstává směrem vzhůru utajena.

Mašle, 2024-2025, plast, ocel

Zdroje: archiv autorů, Lucie Šiklová, artlist.cz, wikipedia.org, publicart.gavu.cz a další veřejně dostupné zdroje