Litomyšl 
hlavní město současné české architektury

Cílevědomé prosazování kvalitních staveb po roce 1990 vyneslo desetitisícovou Litomyšl na pozici hlavního města soudobé české architektury. Zajímavé na tom je, že v Litomyšli svou tvorbu uplatňují architekti z Brna (například Zdeněk Fránek, Petr Hrůša, Petr Pelčák, Tomáš Rusín a Ivan Wahla, Viktor a Martin Rudišovi, Zdeňka Vydrová) i Prahy (Petr Benda, Mikuláš Hulec, Petr Keil, Josef Pleskot, Petr Hájek, Tomáš Hradečný, Jan Šépka), tedy z měst, mezi nimiž jinak panuje jistá řevnivost, která se ale v Litomyšli rozplývá. Staví v ní také architekti ze Zlína (Jitka Ressová, Svatopluk Sládeček) nebo z Lanškrouna (Přemysl Kokeš) i odjinud. Panuje obecná shoda, že mít zde svou realizaci je pro architekta věcí prestiže a jedná se o svého druhu uznání jeho schopností.

V Litomyšli, která jinak proslula svou renesancí (zámecký areál je od roku 1999 zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO), máme možnost detailně sledovat i vývoj české architektury v uplynulém čtvrtstoletí. Samo město lze považovat za názornou učebnici. Prvotní iniciativa vizionářského starosty Miroslava Brýdla se stala organickou součástí politiky města. Zatímco v jiných městech většinou trvají podobné snahy jenom po dobu „jednoho starosty“, v Litomyšli přijal nastavený model za svůj jak Brýdlův nástupce Jan Janeček, tak Michal Kortyš či současný starosta Radomil Kašpar. Spoluvytvářejí tak fenomén, pod nímž v Česku rozumíme: za prvé – kontinuálně fungující městskou samosprávu, za druhé – péči o veřejný prostor, za třetí – koncepční budování kvalitní současné architektury v součinnosti s městskou architektkou a za čtvrté – oživování historických částí takovým způsobem, aby se z nich nestal skanzen pro turisty, ale dalo se v nich plnohodnotně žít.

V Litomyšli dostaly věci přirozený řád, který vnímáme okamžitě, jakmile se v ní ocitneme: z dlažby po níž chodíme, patníku, o nejž si opřeme bicykl, galerie, kam si zajdeme na výstavu, z cukrárny, kde si nad dortem promyslíme, co jsme viděli, z nedaleké zahrady, v níž si lehneme na trávník a posloucháme osvěžující zvuk fontány – a stejně příjemně klidnou atmosféru vdechujeme při procházce kolem řeky, jejíž břehy se proměnily v přírodní amfiteátr. Nikoliv náhodou s v tomto popisu města nevyskytují domy, ale prostor mezi nimi, který nám rychle, často podprahově, podává zásadní informaci o každém místu mnohem intenzivněji než sebevýstavnější budovy. Tak nějak se rodí duch místa, které inspiruje ostatní.

autoři výstavy: Petr Volf a David Vávra 

autorka instalace výstavy : Michaela Flašarová Zucconi

video Václav Vojta

foto Jiří Strašek