Rozhovor s Angelou Kreuz

Rozhovor s Angelou Kreuz
15.12.2022

německou spisovatelkou, která pobývala na Klenové ve vile Paule ve dnech 2. 5. 2022 až 31. 5. 2022.

Interview with the German author Angela Kreuz, who spent 2 to 31 May 2022 residing at Klenová’s Villa Paula.

Tvůrčí pobyt je součástí dlouholeté spolupráce, která probíhá formou rezidenčních výměnných pobytů umělců mezi Galerií Klatovy / Klenová, p. o., a Oberpf?lzer Künstlerhaus v bavorském Schwandorfu.

This residency was part of the Klatovy/Klenová Gallery’s long-term partnership and exchange program with the Oberpf?lzer Künstlerhaus in Schwandorf, Bavaria.

Odkaz na stránky Angely Kreuz:

Link to Angela Kreuz’s website:

https://angelakreuz.de/

Rozhovor vedl: Michal Lazorčík, kurátor Galerie Klatovy / Klenová

The interview was led by Michal Lazorčík, curator at the Klatovy/Klenová Gallery

ML: Studovala jste filozofii a psychologii v Kostnici, to jsou obory, které mohou práci spisovatele napomáhat. Věnujete se jim dnes ještě, nebo z nich spíše čerpáte pro svou spisovatelskou tvorbu?  

You studied philosophy and psychology in Konstanz, two fields that can be useful for an author. Are you still involved in those fields today, or do you merely draw on them for your writing?

AK: Obojí. Zajímala jsem se vždycky o lidi, jací jsou, jaké mají zkušenosti, výchovu, jaký světový názor zastávají, jaké mají očekávaní, co jim svět přinese. V podstatě jsou jejich osobnosti složeny z mnoha faktorů. A to mě vždycky fascinovalo. Samozřejmě ještě hodně čerpám ze svého studia, čtu stále věci o filozofii, psychologií a podobně. Každá moje literární postava je vybavená svou psychologickou konzistencí a svým názorem na svět. A mě velice baví jednotlivé figury dále poznávat a svádět je dohromady.

Both. I have always been interested in people: their experiences, how they were raised, their worldviews, and their expectations of what the world will bring them. Their personalities are essentially composed of many different factors. And that has always fascinated me. Of course, I still draw a lot from my studies. I continue to read about philosophy, psychology, and so on. All of my literary characters are psychologically consistent and have their own view of the world. And I very much enjoy getting to know the individual characters and bringing them together.

ML: Když jste přijela na Klenovou, zjistili jsme, že mluvíte dobře česky. Jak dlouho se češtinu učíte a co říkáte na její obtížnost? Jaké to je, když se Němec učí česky?

When you arrived in Klenová, we discovered that you speak Czech quite well. How long have you been learning Czech and what do you say about its difficulty? What is it like for a German to learn Czech?

AK: Češtinu se učím teprve tři roky. Dívala jsem se třeba na mnoho filmů v češtině. Což je v podstatě dobrá příležitost něčemu se naučit. Viděla jsem celou sérii Návštěvníků, taky všechny díly Vyprávěj, seriál První republika a Kolju, to byl velmi dojemný film. Pokud vám třeba píšu e-mail, tak mám na pomoc online překladatele. Proto to vypadá pokročileji, než to možná je. Pro mě je ještě stále obtížné mluvit. A samozřejmě pořád navštěvuji kurz češtiny s velmi angažovanou paní učitelkou z Brna. Podnikáme třeba společné výlety. V kurzu jsem poznala mnoho milých lidí, kteří jsou do výuky velice zabraní. Asi i z toho důvodu, že hodně z nás v tom kurzu má předky z Čech. Moji prarodiče měli v Čechách pohostinství a mluvili česky i německy. A potom přišly známé historické události, které způsobily mezi oběma národy jakýsi řez, ale v současnosti mám pocit, že se to opět dává dohromady, jako by se něco odstřihlo a teď se to opět sešívá dohromady. A musím říct, že nás výuka v kurzu všechny frustruje, protože se učíme velice pomalu, protože je to opravdu velmi obtížný jazyk. Je to něco úplně jiného, než je třeba angličtina. Ale minulost mých předků způsobuje, že se k tomu učení vlastně nemusím nutit, ale je to něco takového, že je to konečně tady.

I’ve been learning Czech for just three years. Among other things, I watched a lot of movies in Czech, which is a good opportunity for learning. I watched the entire series Návštěvníci (Visitors), all episodes of Vyprávěj (Tell Me), the series První republika (First Republic), and also Kolya, which is a deeply touching film. If I want to write you an email, I can use an online translator. That’s why it might look more advanced that it is. And of course I still attend a Czech course with a very engaged teacher from Brno. Sometimes we go on daytrips together. Thanks to the course, I’ve met a lot of nice people who are all very much into learning the language. Perhaps one reason is that many of us in the course have ancestors from Bohemia. My grandparents ran an inn, and naturally they spoke both Czech and German. Then came the well-known historical events that caused a split between the two nations, but today I feel like it is being put back together, like cutting something in half and then sewing it back again. I must say that all of us in the course are frustrated at how slowly we are learning, because it truly is a very difficult language. It’s completely different than English, for instance. But my ancestors’ past means that I don’t really have to force myself to learn. It feels more like finally everything is how it should be.

ML: Kdy jste si uvědomila, že se chcete věnovat psaní? Bylo to rozhodnutí, které ve Vás dlouho dozrávalo, nebo přišlo spontánně?

When did you realize that you wanted to be a writer? Was it a decision that spent a long time maturing, or did it come spontaneously?

AK: Můžu úplně přesně popsat ten okamžik, kdy jsem si to uvědomila. Bylo mi třináct let a ve škole při výuce němčiny jsme poprvé četli krátké povídky. Četli jsme také povídku od Georga Brittinga, spisovatele z Regensburgu. To byl pro mě ten okamžik uvědomění, kdy jsem si řekla, že něco tak krásného, pěkného bych také chtěla napsat. Přišla jsem po škole domů a hned jsem začala psát. Měla jsem velmi milou paní učitelku němčiny, šla jsem za ní o přestávce, kdy měla dozor, a řekla jsem jí, že jsem napsala krátkou povídku, ona si ji hned přečetla a řekla, že ji otiskneme ve školní výroční zprávě. Moje první povídka byla hned publikovaná! Pozitivní odezva paní učitelky byla pro mě velice důležitá, posílila mě a já jsem psala dál a dál. Vyzkoušela jsem mnoho žánrů – básně, básně v angličtině, automatické texty, krátké příběhy, povídky, novely, román – a moje texty byly čím dál delší a delší. Hodně jsem experimentovala, tak jak to dělali surrealisté ve 20. letech. Všechno mi to dělalo velkou radost a já se na své cestě seznámila s mnoha spisovateli a stala jsem se také členkou svazu spisovatelů. Nejdřív jsem vlastně publikovala v literárních časopisech, ale pak, na základě získaných kontaktů od kolegů, jsem mohla publikovat v různých nakladatelstvích. Měli jsme různá autorská čtení a zjistila jsem, že máme i spolupráce s českými kolegy. Třeba kolegové z Regensburgu se potkávali s kolegy s Plzně a byla tam možnost udělat něco společného. Na základě zmíněné spolupráce jsem se v Plzni seznámila s Milenou Hasalovou, Václavem Gruberem a Tamarou Kopřivovou, s kterými jsme udělali společné dvojjazyčné autorské čtení. Začala jsem se učit česky a na základě toho jsem si myslela, že se v budoucnu dokážu zabývat i svou minulostí. Protože Čechy pro mě byly zajímavé i z důvodu, že odtud pochází moji příbuzní. A byla to taková zajímavá kombinace poznávat české kolegy a přemýšlet, jak zde moje prarodiče dříve žili. Začala jsem po Čechách také hodně cestovat. Poznala jsem hodně milých lidí, třeba u Českých drah. Neustále mě to sem táhlo a na základě toho jsem se chtěla zabývat minulostí, která nebyla vždycky veselá – nacistická okupace, tzv. protektorát, vyhnání Němců a další aspekty, které obsahují mnoho bolesti na obou stranách. I na základě toho, že jsem poznala mnoho milých Čechů, jsem se rozhodla napsat román o smíření. A to smíření a minulost jsou vlastně motivace, které by mě vnitřně uzdravily, a také pro můj nový román. Tady na Klenové jsem z něj napsala hodně.

Well, I can even identify the exact moment: I was thirteen, and it was the first time we read short stories in German class at school. Among other things, we read a story by Georg Britting, an author from Regensburg. That was the moment. I said to myself that I would like to write something that amazing, too. I came home from school and immediately began to write. I had a very nice German teacher. I went to see her during break and told her that I had written a short story. She read it right away and said, “We’ll print this in our annual report.” So that was my first published story. My teacher’s positive response was very important for me; it encouraged me and I kept on writing. I explored a lot of different literary forms – poems, poems in English, short texts, short stories, novellas, novels – and my texts got longer and longer. I experimented a lot, just like the surrealists in the 1920s – automatic writing and so on. Everything brought me great joy, I got to know a lot of authors on my journey, and I also joined the writers’ union. At first, I published in literary magazines, but then, thanks to contacts I’d made through my fellow writers, I managed to publish with several publishing houses. We had various author readings and I discovered that we also collaborated with Czech writers. For instance, my colleagues from Regensburg met with writers from Pilsen, and there was an opportunity for doing something together. On the basis of this collaboration, I met Milena Hasalová, Václav Gruber and Tamara Kopřivová in Pilsen, and together we did bilingual readings. I began to learn Czech, and so I thought that at some point I might explore my own past. Bohemia has always been interesting for me because it’s where my relatives are from. It was an interesting combination, getting to know Czech colleagues and thinking about how my grandparents had lived here before. I began to travel throughout the Czech Republic and met a lot of nice people, for instance people from the Czech Railways. I was constantly being drawn here, and so I wanted to explore the past, which wasn’t always happy: the Nazi occupation, the so-called Protectorate, the expulsion of the Germans, and other things that involve much pain on both sides. And because I had met a lot of good-hearted Czechs, I decided to write a novel about reconciliation and to let the pain of the past heal within me. That’s my motivation for my new novel. I wrote a large part of it here at Klenová.

ML: Můžete nám k tomu připravovanému románu ještě něco říct?

 Could you tell us something about your planned novel?

AK: Je to vlastně román o sblížení. Jsou tady dvě časové roviny, a to od roku 1939 až do vzniku železné opony. Další časová rovina je rok 1993, kdy hlavní hrdinka, Němka Sofie, která hraje na violoncello, jede na přijímací zkoušky do Prahy. Pokouší se vlastně splnit životní sen svého dědečka, který se chtěl stát hráčem na cello a vystupovat v Praze v Rudolfinu. Miloval Češku, která byla zpěvačka, a pak v podstatě historie tyhle dva rozdělila. V Německu v té době zemřel dědečkův bratr a on se musel vrátit domů a převzít rodinnou hospodu. Pohřbil svůj sen, ztratil svoji lásku a samozřejmě ještě došlo po válce k odsunu, vyhnání Němců. V Praze musel také nechat své cello, což ho velmi bolelo. A jak to už s těmi transgeneračními traumaty bývá, stává se, že generace vnuků se pokouší vrátit prarodičům to, co v životě ztratili. A proto Sofie dělá všechno pro to, aby se stala hráčkou na cello. V Praze se seznámí s mladým Čechem Milanem, který už v Rudolfinu hraje také na stejný hudební nástroj. Zamilují se do sebe, ale jsou tam samozřejmě různé předsudky. Potom je tam postava, která má židovské kořeny a která pracuje jako zahradník na židovském hřbitově a která položí Sofii důležitou otázku, jestli je hraní na cello v Rudolfinu její sen, nebo je to sen jejího dědečka. A ona pochopí, že to byl vlastně sen jejího dědečka, a současně také její vlastní touha. V té době ale už dědeček nemůže chodit, což je spojeno se psychosomatickými problémy. Sofie je s dědečkem úzce spjatá, neustále si telefonují a ona mu vysvětlí, že ten krok k vyřešení traumat z minulosti musí spravit on. Vyhledá jeho lásku z mládí – je to babička Milana – a spojí oba prarodiče opět dohromady. Pořád je to velká láska. Navíc se ukáže, že Milanovo cello je to staré dědečkovo cello.

 It’s essentially a novel about reconciliation. There are two timelines. One goes from 1939 until 1945, with the expulsion and the Iron Curtain. The other is in 1993, when the main protagonist, the German cellist Sophie, travels to Prague for an entrance exam to the conservatory. She is essentially trying to fulfil her grandfather’s life dream of becoming a cellist and performing at the Rudolfinum in Prague. He had been in love with a Czech woman, a singer, but history separated them. First, the grandfather’s brother died and he had to return home to take over the family inn. He buried his dream and lost his love, and after the war he was expelled and had to leave his cello behind. Of course, he carries a great amount of pain around with him. And, as so often happens with transgenerational traumas, it is the generation of the children or grandchildren who try to return to their parents or grandparents the things they have lost in life. That is why Sophie does all she can in order to become a cellist. In Prague, she meets a young Czech man, Milan, who already plays the cello at the Rudolfinum. They fall in love, but of course there are various prejudices. Then there’s a character with Jewish roots who works as a gardener at the Jewish cemetery and who asks Sophie the important question of whether playing the cello at the Rudolfinum is her dream or her grandfather’s. And she understands that it was actually her grandfather’s dream and at the same time it is her own desire. He is ill by now, he can’t walk anymore, but it’s actually a psychosomatic problem. Sophie is very close to her grandfather and is constantly talking with him on the phone, so she explains to him that it is he who must take the step towards resolving his past. She seeks out the love of his youth – it turns out to be Milan’s grandmother – and brings the two grandparents back together. Their great love is still there. Also, they discover that Milan’s cello is her grandfather’s old cello.

ML: Můžete nám také něco říct k poslednímu románu Piknik na hranicích, který Vám vyšel knižně?

Could you also say something about your most recently published novel, Picnic on the Border?

AK: Jedná se o reálnou historickou událost. Celoevropský piknik na hranicích se konal v roce 1989 u Neziderského jezera v Maďarsku a údajně přispěl k pádu berlínské zdi. Jezero se nachází na maďarsko-rakouské hranici a bylo to místo, kde hodně lidí z tehdejší NDR v čase komunismu „nelegálně“ překračovalo hranice a dostávalo se tak do svobodného světa. A právě celoevropský piknik vnímalo hodně lidí z NDR jako dobrou příležitost utéct do Rakouska. Piknik trval tři hodiny a hodně účastníkům se to za ten čas i povedlo. Pohraničník, který měl dohlížet na tuto událost, očekával z NDR jen malou delegaci, a najednou sem přišly stovky východních Němců s úmyslem překročit hranici. Když jsem dělala pro tento román rešerši, tak jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří tento piknik organizovali. Také jsem se setkala s Arpádem Bellou, to byl právě ten pohraničník, který měl hlídat, aby nikdo hranici nepřekročil. Měl za úkol střílet na lidi, kteří by chtěli utéct. Samozřejmě viděl, jak utíkají, a na nikoho nestřílel. A na tomto historickém podkladu se odehrává fiktivní příběh zpěvačky Kitty, která má na pikniku vystupovat se svou kapelou Kitty and the Cats. Kitty pochází z Regensburgu a jede na mopedu k Neziderskému jezeru. Navíc je Kitty se svou kapelou rozhádaná, v podstatě má kapela už nového zpěváka, ale toto vystoupení musí ještě absolvovat s The Cats. Všechno se to samozřejmě zamotá, Kitty v Maďarsku někoho potká, je tam tedy i milostná zápletka. Je v tom také evropské téma. A jsou tam dvě časové roviny. Rok 1989 a potom ještě rok 2015. V tom roce byla v Evropě další uprchlická krize a Kitty and the Cats jedou autobusem hrát na výročí tohohle pikniku. Jsou sice starší, ale svým způsobem zůstávají stejní. A potkává svou starou lásku, se kterou měla dítě, ale potom se rozešli. Je to vlastně zase román o smíření.

 It’s about a real historical event, the Pan-European Picnic. It was held in 1989 by Lake Neusiedl in Hungary and supposedly contributed to the fall of the Berlin Wall. The lake is located on the Austrian-Hungarian border, a place where a lot of people from the former GDR “illegally” crossed the border under communism in order to reach the free world. And a lot of people from the GDR saw the Pan-European Picnic as a good opportunity for fleeing to Austria. The picnic lasted three hours, and during this time a lot of the participants managed to do just that. The border guard assigned to supervise the event had expected just a small delegation from the GDR, and all of a sudden hundreds of East Germans arrived, intent on crossing the border. When I was doing research for the novel, I met with a lot of the people who organized the picnic. I also met Arpád Bella, the border guard tasked with keeping people from crossing the border. He had been told to shoot people who wanted to flee. Of course he saw people fleeing, but he didn’t shoot anyone. And this historical foundation forms the background for the fictional story of Kitty, a singer who is supposed to perform at the picnic with her band, Kitty and the Cats. Kitty travels to Lake Neusiedl from Regensburg on her moped. She has been fighting with her bandmates – in fact, the band has a new singer – but she has to perform one more time. There’s a love story, of course: she meets someone in Hungary. There’s a lot of twists and turns. And there’s a lot about Europe in there, too, and about refugees – in 1989 and then in the second timeline in 2015, when there’s another refugee crisis in Europe and Kitty and the Cats are traveling by bus to play at an anniversary of the picnic. Although they’re older, in a way they’ve remained the same. And she meets her old love, with whom she had a child but then parted ways. It’s also essentially a novel about reconciliation.

ML: Kde berete inspiraci pro své příběhy? Ale možná to už tady vyplynulo z rozhovoru…

Where do you find inspiration for your stories? Or maybe that’s already come out during the interview…

AK: Třeba co se týče Pikniku na hranicích, tak o něm jsem se dozvěděla od své přítelkyně, která byla na dovolené v Maďarsku a zúčastnila se 25. ročníku. A jak mi o tom vyprávěla, tak se pro mě vlastně ten piknik stal takovým zaklínadlem. Takže jsem začala provádět rešerše a jela jsem do Maďarska, abych se potkala s lidmi, kteří se účastnili prvního ročníku. Nebo přijdu na nějaké místo, kde je zvláštní atmosféra, a v tom okamžiku něco vznikne.

As for Picnic on the Border, I learned about it from a friend who was on holiday in Hungary and went to the twenty-fifth anniversary picnic. It was like a magic word for me – Pan-European Picnic. So I began to do research and I traveled to Hungary to meet people who had been at the first picnic.

And sometimes, I’ll come to a place with a special atmosphere and something is born that moment.

ML: Kromě krátkých povídek a románů píšete také básně. Co je pro Vás snadnější?

Besides short stories and novels, you also write poems. Which is easier for you?

AK: Jsou to samozřejmě různé formy. Pro připravovaný nový román ještě musím udělat ohromnou rešerši. A báseň je spíš něco, co vzniká v jednom okamžiku. Básně píšu ráda, pokud jsem někde v zahraničí, kde musím mluvit cizím jazykem, třeba anglicky, a pak to najednou vznikne. V současnosti, když někde jsem, tak píšu takové krátké lyrické návštěvy.

They’re different forms, of course. I still have to do an enormous amount of research for my planned new novel, while a poem is more something that is created in one moment. I love writing poems. I like to write poems when I’m traveling. When I’m somewhere where I have to speak a foreign language, for instance English, it just suddenly comes out. Today, if I’m somewhere, I write these short lyrical visits.

ML: Jaké je to psát pro Němce básně v angličtině?

What’s it like as a German person to write poems in English?

AK: Je to, jako když přijedete do paralelního světa. Je to vzrušující. Myslím, že Goethe řekl, kolik řečí mluvíš, tolikrát jsi člověkem. Je to v podstatě úplně jiný zážitek a hezká změna od němčiny.

It’s like entering a parallel world. It’s exciting. I think it was Goethe who said the number of languages you speak is how many times you are a human being. It’s a different experience and a nice change from German.

ML: Můžete nám přiblížit svou lyrickou tvorbu po obsahové stránce? Třeba básnickou sbírku Jízdy vlakem a přílivy? To je asi Vaše nejnovější básnická sbírka.

 Could you describe your poetry in terms of content? For instance your poetry collection Train Rides and Tides. That’s probably your most recent collection of poems.

AK: Jízdy vlakem a přílivy jsem napsala společně s Barbarou Jutash, která je z Mnichova. Je to takový společný projekt, který nám oběma dělal radost. Já jsem napsala básně v angličtině a Barbara je převedla do němčiny. Je to vlastně taková lyrická cesta. A je to o ženě, která pendluje do práce z Regensburgu do Neumarktu. Je nešťastná z toho, jaké má pracovní místo, a v podstatě musí jezdit stále tu stejnou cestu a potkává stále stejné lidi. V určitých okamžicích své cesty se zasní, aby se dostala pryč. A sní o tom, že je na ostrově Rhodos, kde jsem měla v minulosti spisovatelské stipendium. Je to takový můj sen, ten ostrov. A to je vlastně děj toho příběhu.

I wrote Train Rides and Tides with Barbara Yurtdaş from Munich. It’s actually something we did together for fun. I wrote the poems in English and Barbara translated them into German. It’s a kind of lyrical journey about a woman who commutes from Regensburg to Neumarkt for work. She’s unhappy with her job, but she has to travel the same route again and again and is always encountering the same people. At certain moments on her journey, she dreams of getting away. And she dreams of being on Rhodes, where I spent time thanks to a writing grant. That island is in there like a daydream. And that’s essentially the plot of the story.

ML: V čase rezidence na Klenové jste byla kvůli literární práci také několik dnů pryč, kdy jste se s kolegy spisovateli připravovala na vzpomínkové čtení knih spálených nacisty. Je to hodně zajímavý projekt. Můžete nám ho přiblížit?

During your residency at Klenová you were away for several days because of your literary work. You and several colleagues were putting together a commemorative reading of books burned by the Nazis. That’s a really interesting project. Could you tell us more about it?

AK: Je to akce, která se koná každý rok a je organizovaná jak svazem spisovatelů, tak i jinými organizacemi. Koná se převážně kolem 10. května, protože v tento den roku 1933 zinscenovali nacisté pálení knih. A my se pokoušíme tato čtení udělat pokud možno co nejživější. Tento rok jsem byla v Landshutu, Regensburgu a na dalších místech. V Landshutu přišli na čtení převážně mladí lidé, žáci a studenti. Zajímali se hlavně o básníky, jejichž knihy byly tehdy spáleny, které skončily na hranici. Dále tam tři studenti představili autora Stefana Zweiga. Ze svazu spisovatelů tam kromě mě byli ještě Marita Panzer a Gerhard Häublein. Četl se třeba Alfred Döblin. Já jsem přinesla a četla milostné básně od Else Laske-Schülerové. Smyslem tohoto projektu je připomenout, co chtěli nacisté udělat. Pokoušeli se v podstatě tu nechtěnou literaturu vymazat. A my vlastně představujeme opět ty spisovatele, kteří měli být vymazáni, a dostáváme je do povědomí posluchačů. Je to taková vzpomínková, připomínková akce, kde říkáme, že nacisté provedli toto a toto, a to by se už v životě nemělo stát. Je to taková forma odporu. I když už příliš pozdě, až u generace vnuků.

This event is held every year. It’s organized by the writers’ union and other organizations and mostly takes place around 10 May, because that is the day in 1933 when the Nazis held their book-burning. We try to make these readings as lively as possible. This year, I was in Landshut, Regensburg, and other places. In Landshut, the reading was attended overwhelmingly by young people, students. They were mainly interested in poets whose books were burned in the bonfires. Three students presented a work by Stefan Zweig. Besides me, also there from the writers’ union were Marita Panzer and Gerhard Häublein. We read Alfred Döblin and I recited poems by Else Lasker-Schüler. The point of this project is to remind people of what the Nazis wanted to do. They essentially tried to erase unwelcome literature. What we do is to present authors who were supposed to be erased, and we return them to people’s awareness. It’s a kind of remembrance, a commemorative event where we say what wrong the Nazis did, and that it is something that should never happen again. It’s a form of resistance, even if it’s far too late, done by the generation of grandchildren.

ML: Jaké knížky se Vám líbí? Kteří spisovatelé nebo básníci jsou Vaši oblíbení?

What books do you like? Who are your favorite authors or poets?

AK: Je samozřejmě velké množství dobré literatury. Můžu například říct to, co jsem četla v poslední době. Hodně to byli čeští spisovatelé, například Václav Gruber, Lenka Reinerová a její kniha Kavárna nad Prahou, Dora Kaprálová a Jaroslav Rudiš, třeba Alois Nebel nebo Grandhotel, dále spisovatelé Marek Toman, Adolf Bertstifter nebo Kateřina Tučková a další, jejichž jména si hodně těžko zapamatovávám. A jinak ti velice známí, třeba Virginia Woolf, a je jich hodně, hodně, které miluju. Nemám žádnou spisovatelku nebo spisovatele, o kterém bych mohla říct, že je ten nejlepší, je jich totiž spousta, kteří jsou velice dobří.

Of course, there is a great amount of good literature. I could, for instance, say what I’ve read recently – a lot of Czech authors, Václav Gruber, Lenka Reinerová and her A Café over Prague, Dora Kaprálová, Jaroslav Rudiš (for instance, Alois Nebel and Grandhotel), and also Marek Toman, Adalbert Stifter, Kateřina Tučková, and others whose names I have difficulty remembering. Then there’s well-known authors like Virginia Woolf. There’s a lot of those I love. I don’t have any one author about whom I could say that he or she is the best. There’s a lot who are very good.

ML: Jaké je být spisovatelem v dnešní době? Co je na této práci hezké a co na druhé straně těžké?

What’s it like to be an author today? What is nice about that work, and what is difficult?

AK: Můžu samozřejmě mluvit jenom za sebe. Důležité je to, že můžu psát, co chci a o čemkoliv, a nikdo mě za to nepronásleduje, protože pořád je na světě hodně spisovatelů, kteří jsou pronásledováni. A píšu opravdu o takových projektech, které mně leží na srdci, které mě opravdu zajímají. To mě samozřejmě dělá šťastnou a cítím se tím také svobodná. Na práci spisovatelky považuji za pěkné také to, že se dnes dělá hodně věcí společně. Není to konkurence, ale je to spíš spolupráce. Teď jsme taky dělali hodně věcí napříč různými kulturami, také jsme hodně spolupracovali s uprchlíky z Ukrajiny. Je to vlastně takové rozšíření obzorů, navzájem se uznáváme a díváme se na to, co bychom mohli udělat společně. A to je velmi obohacující. Co na práci spisovatelky není hezké, je to, že se z toho téměř nedá žít, pokud nepíšete jeden bestseller za druhým. Obtížné je také dostat se do nakladatelství, je třeba mít hodně styků a také hodně štěstí. Také je důležité najít nakladatelství, které pro vás něco udělá, jinak jste odkázáni sami na sebe. Pokud v tomto nemáte štěstí, vzniká vlastně potřeba ještě vedle této činnosti pracovat, aby bylo možné platit nájem a všechny tyto věci. Je velmi málo spisovatelů, kteří mohou z literární činnosti opravdu žít. Například Jaroslav Rudiš, kterého také znám, ten může ze své spisovatelské tvorby žít. Ale mnoho spisovatelů z toho nemůže vyžít, protože nejsou tak známí.

I can only talk about myself, of course. It’s important that I can write what I want and about whatever I want without anyone persecuting me for it. I don’t want to forget there are a lot of authors in the world who are persecuted. And I write about the kinds of things that are close to my heart, that really interest me. Of course that makes me happy, and it also makes me feel free. Another thing I like about my work as a writer is that a lot of things today are collaborative. It’s not competition, but cooperation, doing things across cultures. Just now, we worked together with refugees from Ukraine. It’s like expanding one’s horizons. We acknowledge one another and look for things we could do together. And that’s enriching. Something that isn’t so nice about being an author is that it is nearly impossible to make a living from it unless you write one bestseller after another. It is also difficult to get a publisher to take you on. You need a lot of contacts and a lot of good luck. It’s also important to find one who will really do something for you. Otherwise, you are on your own. If you are unlucky, you need to do some kind of work on the side in order to pay rent and all those things. Only very few authors can truly live from their literary activities. Jaroslav Rudiš, for instance, whom I also know – he can live from his writing. But many authors can’t, because they are not as known.

ML: Hrajete dobře na violoncello. Jak jste se k tomuto hudebnímu nástroji dostala?

You play the cello quite well. How did you come to play that instrument?

AK: Hraní na violoncello je sen, který jsem měla hodně dlouho, možná nějakých třicet let. Jako dítě jsem sice hrála na klavír, ale moc dobře to nedopadlo, protože jsem měla příšernou učitelku. Dnes jsem se z toho vzpamatovala a už zase hraju na pokročilé úrovni. S hraním jsem začala před pěti a půl lety, před dvěma a půl lety jsme založili skupinu a asi dva roky hraji v orchestru u hudební školy. S cellem se musí hodně cvičit. Proto jsem si ho brala i zde na rezidenci, protože musím pilně cvičit na další vystoupení. Samozřejmě mě to velice baví. Bavilo mě i zahrát dětské písničky pro vaše děti.

 I long dreamed of playing the cello, thirty years perhaps. I played the piano as a child, but it didn’t turn out well, since I had a horrible teacher. Today I have recovered and play again at an advanced level. I started the cello five and a half years ago, two years ago we started a band, and I’ve also spent the past two years playing in an orchestra at a music school. You have to practice a lot with the cello. That’s also why I brought it with me to the residency, because I have to diligently practice for my next performance. Of course I really enjoy it. I also liked playing children’s songs for your children.

ML: Dětem se to také moc líbilo. A jsem moc rád, že Vám to violoncello nezničili. (smích)

The kids liked it a lot, too. And I’m glad they didn’t destroy your cello. (laughs)

AK: Bylo to pro ně atraktivní, hned k tomu běželi a chtěli si to vyzkoušet. Ale všechno zůstalo OK, neporušené. (smích)

 It was an attractive thing for them. They immediately ran to it and wanted to try it out. But it all stayed in one piece. (laughs)

ML: Jak se Vám líbilo na Klenové?

How did you like it at Klenová?

AK: Velmi. Příroda, klid, zeleň, procházky lesem, túry na kole, udělalo mi to velice dobře. Také výstavy, které zde byly, se mi velice líbily, třeba výstava dětských prací v Sýpce nebo výstava sochaře Jana Hendrycha. Seznámila jsem se tady s básníkem, který pochází z Ukrajiny, s ním v Regensburgu uděláme asi něco společného. Je tady klid, proto jsem tady i hodně udělala. Napsala jsem 40 stránek svého připravovaného románu. Měla jsem na každý den přísný plán. Nejdřív ráno snídani, potom dvě hodiny psaní, následně procházka v lese, potom další dvě hodiny psaní, potom hra na violoncello, večeře a zase dvě hodiny psaní. Večer jsem hodně četla literaturu o utečencích. A pak už jsem šla spát. Byl to velmi produktivní pobyt, ale nebylo to ve stresu, bylo to pořád v takovém tom relaxu. Asi na mě měly vliv i ovce, které jsem měla za oknem, ty byly pořád klidné. Pobyt byl zajímavý i vzhledem k současné situaci, protože jsou tady lidé z Ukrajiny a setkávali jsme se třeba u pračky. Bylo to zajímavé i vzhledem k mému připravovanému románu, protože tam se také mluví o utečencích, a vlastně teď jsem se s nimi setkala. Jako by se tady opět setkávaly dvě časové úrovně. Všechno to bylo vlastně takové povědomé, známé.

 I liked it a lot. Nature, quiet, green, walks in the woods, bicycle tours. It was very good for me. And I really like the exhibitions here, for instance the exhibition of children’s works at the granary or the exhibition by the sculptor Jan Hendrych. I met a poet from Ukraine with whom I will probably engage in some joint project in Regensburg. It’s quiet here, which is also why I got a lot done. I wrote forty pages of my planned novel. I had a strict plan for every day. Breakfast in the morning, then two hours of writing followed by a walk in the woods, and then another two hours of writing. Then the cello, dinner, and again two hours of writing. In the evenings, I read a lot of literature about refugees. And then I went to bed. It was a very productive time, but without stress. It was always quite relaxed. Maybe the sheep outside the window influenced me as well. They were always calm. It was also an interesting stay in view of the current situation, because there are people from Ukraine here and we’d run into each other in the laundry room. And it was interesting with regards to my planned novel, because it is also about refugees, and here I actually met some. It’s again like two timelines meeting. Everything felt familiar, like I knew it already.
IMAGE:
IMAGE:

IMAGE: