Krištof Kintera, There is no way to go, 2007

DÍLO MĚSÍCE ZE SBÍREK GKK
KVĚTEN 2023

objekt z jízdních kol, v. 220 cm, š. 250 cm, h v Praze. 240 cm

P 612

Životopisné údaje

Krištof Kintera se narodil 20. září 1973 v Praze

V letech 1992 – 1999 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliérech  prof. Jiřího Lindovského, Aleše Veselého, Michaela Bielického a Milana Knížáka a v letech 2003 – 2004 na Rijksakademie van beelende kunsten v Amstedamu

Byl třikrát nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého.

V roce 1999 se stal jedním ze zakládatelů Experimentálního prostoru NoD, který je součástí rockového klubu ROXY v Dlouhé třídě v Praze na Starém Městě

V letech 2012 – 2017 spolupracoval s Denisou Václavovou na programu instituce Proluka v pražských Vršovicích, 2009 – 2011 byl vedoucím pedagogem  Ateliéru sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 2012 měl velkou výstavu v Galerii hlavního města Prahy, v roce 2017 mu důležitou výstavu uspořádala Galerie Rudolfinum. Vystavuje i ve významných zahraničních institucích (Museum Tinguely v Basileji, 2014, Kunstahalle v Bratislavě, ….)

Krištof Kintera patří k našim nejznámějším a nejúspěšnějším umělcům současnosti. Ve své tvorbě dokáže vystihnout charakter doby s  jejím absurdním vývojem v mnoha oblastech a s až nepochopitelně vyhrocenými vztahy ve společnosti. K jeho nejznámějším dílům patří Plumbař, Spotřebiče a Mluviči nebo realizace ve veřejném prostoru, jako Z vlastního rozhodnutí – Memento mori z roku 2011 věnovaná památce sebevrahů nebo Bike to Heaven  z roku 2013.  Krištof Kintera se prosadil nejen doma, ale i v zahraničí.
V jeho tvorbě se odráží zamyšlení nad souvislostmi mezi uměním a přírodou, nad příbuzností či odlišností jejich struktur a nad významem nejvšednějších okamžiků. Promítá se do ní také vztah mezi lidmi a jejich prostředím a snaha o krátkodobé či stálé oživení veřejného prostoru uměleckými díly. V sochařově projevu se zrcadlí jeho pohled na současný životní styl vyjádřený s rafinovaným smyslem pro černý humor i lehkou nadsázku.  Svým způsobem myšlení navazuje na hnutí dada z počátku minulého století. Často v instalacích využívá třeba už vyřazené předměty každodenní potřeby, čímž osobitě rozvíjí odkaz některých výrazných osobností předchozích generací (Jean Tiguely, Arman, Věra Janoušková, …), kteří dokázali bezprostředně reagovat na to, co se kolem nás děje.

V instalaci nazvané There in no way to go z roku 2007 přesvědčivě reaguje na vývoj naší civilizace, jejíž situace se zcela zbytečně a absurdně zhoršuje, i když má všechny technické předpoklady ke svému vzestupu.