středověk | Kryštof Harant | 19. století




V první polovině 16. století skončilo na Klenové panství rodu Klenovských a přes několik dalších majitelů hrad r. 1553 získal Jiří Harant z Polžic a Bezdružic, nezámožný šlechtic, který však působil jako vysoký úředník v císařských službách. Ten na Klenové znovu obnovil panské sídlo. Stavební práce se týkaly zejména horní části hradního paláce. Jedinou dodnes zachovanou částí je budova tzv. purkrabství, tehdy přestavěná z pozdně gotické kuchyně. V sálovém prostoru v patře byl před polovinou 20. století objeven freskový vlys s erby majitelů panství a spřátelené šlechty. Podle tradice se na Klenové narodily některé z mnoha dětí Jiřího Haranta, mezi nimi i Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, významný renesanční politik, cestovatel, hudební skladatel a spisovatel. Ten panství převzal po roku 1584 spolu se svým bratrem Adamem. Adamova část zůstala v harantovských rukou, zatímco Kryštofova se dostala jeho švagrovi, opět Přibíku z Klenového. V roce 1646 byly obě spojeny v rukou hraběte z Martinic. Zhruba od této doby se datuje pustnutí. V roce 1737 se hrad připomíná jako trosky.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 - 1621) je nejvýznamnější osobností, spojovanou s Klenovou. S největší pravděpodobností se totiž narodil právě zde, neboť Klenová byla v té době sídlem jeho otce. Dostalo se mu pečlivého vychování z části u domácího učitele, z části na škole v Plzni. Obsáhlé vědomosti a dovednosti získal v kulturním prostředí innsbruckého dvora arciknížete Ferdinanda II. Tyrolského, kam přišel roku 1576 na otcovo přání. Naučil se latině, řečtině, italštině a němčině, vzdělával se v historii, zeměpise, státovědě, politice, teologii, hudbě, matematice a přírodních vědách. Společenský ruch, styky se zahraničními hosty, jakož i provázení Ferdinanda na cestě do Itálie položily základy k jeho cestovatelské zálibě. Po otcově smrti roku 1584 se ujal správy rodinných statků. 1594 až 97 se účastnil protitureckého válečného tažení, během něhož osvědčil vojenský talent i věrnost císaři. Po návratu mu zemřela manželka; pod vlivem této události a zároveň veden ctižádostí blíže poznat země obývané Turky se rozhodl pro pouť do Svaté země. Odjel na jaře 1598 doprovázen svým švagrem rytířem Heřmanem Černínem z Chudenic. Cestu, která vedla přes Bavorsko a Tyroly do Itálie, dále na Krétu, Kypr, do palestinské Jaffy, dnešního Tel Avivu, Jeruzaléma a do Egypta, popsal v cestopisu Putování aneb Cesta z království Českého do města Benátek, jednom z nejslavnějších děl českého písemnictví. Od podzimu 1599 pobýval Kyrštof Harant střídavě na tvrzi Bělá a v Plzni, kde se osobně seznámil s císařem Rudolfem II. Od roku 1600 patřil k jeho úzkému kruhu. 1603 byl povýšen do panského stavu. Po smrti Rudolfa II. působil krátce ve službách Matyášových. 1614-15 byl vyslán s diplomatickým poselstvím do Španělska. Cestu přes západní Evropu údajně popsal v německém cestopise, jehož rukopis se nedochoval. Po návratu odešel z habsburských služeb, žil na hradě Pecka, který získal 1603 druhým sňatkem, věnoval se hospodářství, literatuře a především hudbě jako skladatel a zakladatel zámecké kapely. Dodnes se zacovalo několik Harantových skladeb. 1618 z ne zcela jasných důvodů přestoupil k víře podobojí a aktivně se zapojil do stavovského povstání. 1619 dokonce velel dělostřelbě při obležení Vídně. Za vlády Fridricha Falckého vykonával různé funkce u dvora - královský dvorní a komorní soudní rada, prezident České komory. Pro účast v odboji byl po porážce povstání v únoru 1621 zatčen a odsouzen k smrti stětím. Poprava byla vykonána 21. června na Staroměstském náměstí v Praze. Pohřben byl do kostelní hrobky na hradě Pecka.