Luděk Filipský / Kapky světla 

Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech

13. 1.  - 18. 3. 2018 , vernisáž 12. 1. 2018 od 18 hodin

…přesněji řečeno, světlo je „něco jiného“,

 něco, pro co nemáme v obyčejném světě

 slovo ani přirovnání

…Čím je světlo ve skutečnosti,

 to je pro nás stejně nepoznatelné

 jako pro slepého modrá barva.

 

Marcus Chown, fyzik

 

            

Ačkoliv Luděk Filipský ukončil studia na Akademii výtvarných umění  v Praze v roce 1969, tedy v době, kdy většina umělců generace, později nazývané generací sedmdesátých let, svá studia teprve začínala nebo byla na samém jejich počátku, přesto jej s generací pojila nejen živá zkušenost uvolňujících se šedesátých let s jejich mnohostí uměleckých tendencí končící moderny a s živým výtvarným životem, ale také osobní kontakty z časů, kdy se z mnohými, byť letmo, mohl potkat během středoškolských studií na Střední odborné škole výtvarné v Praze a hlavně z doby, kdy Luděk Filipský působil na pražské Akademii výtvarných umění jako asistent ve škole profesora Jana Smetany. I jeho oslovily v evropském umění  prosazující se výtvarné tendence kladoucí důraz především na podoby lidské figury.     České prostředí mělo několikrát možnost seznámit se na řadě výstav se sílícími evropskými proudy figurální malby, přicházejícími obzvláště z frankofonní oblasti a s osobitostí sobě vlastní je přetvářelo. Nová figurace tak měla u nás výrazné představitele, jejichž tvorba byla nakonec označována jako česká groteska. Česká nová figurace rychle nabývala zřetelně kritických, ironických hořkých rysů se silným sociálním akcentem.

Rovněž počátky tvorby Luďka Filipského jsou soustředěny na člověka vrženého do nepřízně světa a hledajícího a vymezujícího vlastní psychický i faktický prostor, z něhož by bylo možné pochopit určenost vlastního života i řeč existence. Jeho malířský projev však není groteskní a ironický, spíše hovoří o hořkosti a tíži individuálního lidského údělu. Tento generačně sdílený pocit byl jistě ještě akcentován neblahými událostmi sklonku šedesátých let i obecnou ztrátou přesvědčení o nezastavitelném pozitivním pokroku lidského společenství.

 Rozjitřené intenzivní hledání porozumění lidské situaci v prostoru světa i ve společenských vazbách skrze autentickou tvorbu, tak charakteristické pro celou generaci, pobízí i Luďka Filipského k častému překračování hranic kdysi uzavřených výtvarných disciplín, k volnému nakládání s jednotlivými médii tvorby. Existenciálně vnímaná situace člověka i společnosti vede umělce k překračování všeho ustáleného v nakládání s tradičními prostředky výtvarného umění. Malba i kresba vystupuje do třetího rozměru, sochy a objekty se propojují s malbou v jedné instalaci.  Doba umělcům přináší zjištění, že jsou již zbaveni povinnosti avantgardnosti, povinnosti inovací, které veškeré tvorbě ukládala moderna 20. století. Umělci pochopili, že s přelomem desetiletí se ocitli na prahu doby po moderně.

            I Luděk Filipský cítil potřebu vystoupit ze dvou rozměrů plochy plátna a papíru. Proměna se zvolna rodila, jako u mnoha jeho vrstevníků, nejprve v pracech na papíře a s papírem. Postupně v jeho tvorbě ustupuje do pozadí otázka podoby člověka určované sociálními vazbami a začíná převažovat zájem o skryté, nehmatné síly, které člověka určují dokonce podstatněji než vazby sociální.  Tady zřejmě začala nabývat převahy přitažlivost tajemství dimenzí prostoru v němž se lidský osud odehrává, možnost oslovit jej, určit jeho charakter výtvarným gestem. Manifestuje to pak řada trojrozměrných objektů, jakási v prostoru utkvívající kresby, gesta umělce, který jimi vyhrazuje, ohraničuje, ustavuje prostory pro život a zakotvuje křehké jistoty v rozprostraněnosti dosud nerozlišeného, nepopsaného světa. Jako by věděl spolu s čínským Mnichem Okurkou žijícím v 17. století a jeho Malířskými rozpravami, že čarou se ustavuje svět.

            Souběžně s těmito prostorovými objekty dál řešil Filipský problémy hmoty, prostoru a světlajako konstituujících základních elementů světav řadě prací na papíře, nebo spíše s autorským papírem, často drásaným a proškrabávaným, který pojímal a transformoval světlo, jako by se tu zviditelňovala sama struktura kosmu ve své prvotní uspořádanosti.

            Tehdy se světlo, prostor, hmota stává zřetelně nejdůležitějším, centrálním tématem Filipského tvorby. Na přelomu tisíciletí se jeho objekty vracejí k formě závěsného takřka monochromního obrazu, jejihož reliéfní tvarový dynamismus je doveden k hranici puknutí a exploze. Dotyk malířovy ruky je tu velmi střídmý a záměrně nezdůrazňovaný. Konkávně i konvexně prohýbaný povrch ukrývá netušené energie. Rozměrná plátna-objekty zviditelňují obrazem zadržené milisekundové sekvence emanace kvanta, sekvence neustálého pohybu energie jevící se jako světlo, prostor, hmota, které jsou nezadržitelné a nepopsatelné. Jen výtvarné umění je schopno věci nezjevné učinit zjevnými.

            Potom, co Filipského tvorba prošla zkušeností s trojrozměrnými objekty, vracela se zpět ke dvěma rozměrům papíru či plátna, vracela se k obrazu, který je schopen ryze malířskými prostředky mluvit o světle, prostoru, hmotě i času.

Tato proměna se začala nejprve vyjevovat v řadě nových nevelkých, barevných tušových kreseb. Pomalou, pracnou technikou perokresby tuší, vytváří autor složitou, mnohovrstevnou síť, v níž barevný prostor nevnímáme jako pevně hmotově vymezený, ale vnímáme ho jako živé světlo, které vytváří prostor světa, v němž jsme ponořeni. Světlo, prostor i hmota jsou ve Filipského kresbách stejného rodu.

            Výstava Luďka Filipského V Domě U bílého jednorožce v Klatovech se soustřeďuje na jeho malířskou tvorbu přibližně z posledních deseti let jejíž základy jsou položeny ve výše zmiňované kresebné tvorbě, v níž jeho tvůrčí cesta za světlem, prostorem a hmotou dostala novou podobu. Tato etapa manifestuje ryzí malířskost, radost z krásy malířské matérie zpracované rozmanitými technickými způsoby, která má moc emotivním způsobem ukazovat dosud nespatřenou strukturu světa, nahlížet jeho smysl. Vždyť bylo rozpoznáno, že „není viditelné bez neviditelného. Není neviditelné bez viditelného“ (Roger Munier).  Filipský tu opět ostražitě vrství jednotlivé barevné tóny i jednotlivé plány velkorysých kompozic jako by tím pozvolným postupem vyzýval světlo, prostor i hmotu, aby se mu zjevily, aby mu ukázaly svou běžně neviditelnou podobu a naznačily tak svůj význam a smysl. Při bedlivém bližším pohledu se ukáže, že exaktní konstrukce v obraze vlastně není pevnou hmotnou stavbou. Chvějivá, prosvítavá lazurní malba to okamžitě popírá. Hmota kompozice je jen momentálním skupenstvím energie, jinakým prostorem, tak jako je hmota jinou podobou prostoru. Ostatně, známý fyzik napsal „ Zdánlivě tak pevný, nám důvěrně známý svět  není ve skutečnosti o mnoho hmotnější než pouhý přízrak. Hmotu, ať už jde o křeslo, člověka, nebo hvězdu, tvoří téměř výhradně prázdný prostor…“ (M. Chown)

Jinde zase je obrazová plocha zcela zaplněna chvějivými barevnými světelnými paprsky, které nevytvářejí dojem průhledného, orientovaného prostoru, ale jakéhosi hustého, neprostupného pulzujícího záření. Jejich obrazová struktura je neobyčejně komplikovaná, nikdy však chaotická.

              Je zřejmé, že obsáhlá kreslířská a malířská tvorba Luďka Filipského činí definitivně zcela neodůvodněnou občas úzce skupinově aktualizovanou pochybnost o schopnosti malby a obrazu v dnešní době podstatně vypovídat o světě a o člověku. Jeho ryzí malířský projev náleží nepochybně k nejosobitějším v současném českém výtvarném umění. Mohlo by se snad zdát, že se svou formou hlásí k tendencím nové geometrické abstrakce, ale ve skutečnosti je této tendenci zcela vzdálen. Řeč jeho živé i když vysoce ukázněné malby nevychází z jakýchkoliv matematických výpočtů nebo deskriptivně geometrických konstruktů, které by uskutečňovala v obrazové vizi, ale je bezprostředním vitálním projevem, v němž senzitivita umělce naslouchá událostem světla, prostoru, hmoty a času a buduje zázrak obrazu ve stejném smyslu jako ho buduje malíř krajinář stojící v krajině kde je osloven její morfologií, vegetací nebo díly lidských rukou v ní zasazenými.

            Tvorba Luďka Filipského dospěla tak dnes k ryzí malbě, jejímž centrálním tématem je světlo, prostor, hmota a čas. Popudem, podnětem ke tvorbě mu nutně není spatřený předmětný svět každodenního lidského praktikování, ale jeho tvorbu pobízí sám zázrak a tajemství světla jako energie, která nám dává vidět, spatřit universum, člověka i sebe samého v něm. Oslovuje ho zázrak tajemství energií, která ustavují prostor a jsou jeho mírou, jsou spolutvůrci prostoru i času, vesmírného i toho lidského.

 

Ivan Neumann

Foto Jiří Strašek
  • js519223.jpg
  • js519224.jpg
  • js519227.jpg
  • js519229.jpg
  • js519231.jpg
  • js519232.jpg
  • js519233.jpg
  • js519235.jpg
  • js519235_1.jpg
  • js519236.jpg
  • js519239.jpg
  • js519240.jpg
  • js519242.jpg
  • js519243.jpg
  • js519246.jpg
  • js519247.jpg
  • js519248.jpg
  • js519252.jpg
  • js519254.jpg
  • js519256.jpg
  • js519258.jpg
  • js519263.jpg
  • js519265.jpg
  • js519267.jpg
  • js519270.jpg
  • js519272.jpg
  • js519274.jpg
  • js519291.jpg
  • js519294.jpg
  • js519295.jpg
  • js519297.jpg
  • js519299.jpg
  • js519301.jpg
  • js519306.jpg
  • js519310.jpg
  • js519311.jpg
  • js519312.jpg
  • js519316.jpg
  • js519320.jpg
  • js519323.jpg
  • js519329.jpg
  • js519338.jpg
  • js519341.jpg
  • js519343.jpg
  • js519346.jpg
  • js519347.jpg
  • js519354.jpg
  • js519364.jpg
  • js519370.jpg
Video Václav VojtaNásledující video je převzato z vysílání regionální televize FILMpro.