-->

Vladimír Větrovský / HORSERIDER

Název HORSERIDER vyvolává různé představy. Jsou v myšlenkách jezdci, kteří se nechají unášet, jsou jezdci, kteří koně krotí, koně ovládají. Jsou jezdci, kteří s koněm splynou v jednu bytost. Vladimíru Větrovskému toto téma přihrála někdy okolo roku 2008 jihofrancouzská Provence. V oblasti Camargue silné napojení na zvíře přetrvává po generace. Přitom kůň tam není zdaleka domestikovaný jako u nás, stáda polodivokých koní camargského plemene, bílých příbuzných prehistorických předků z jeskynních maleb, se tam volně pohybují krajinou. Větrovský na jihu Francie nedaleko Avignonu s rodinou nějakou dobu žil a toto napojení v našich končinách postrádá. Skrze koně (a jeho člověka) toto chybějící napojení na přírodní živel zpřítomňuje. Neboť příroda je Větrovského zastřešujícím i bytostným tématem. Zároveň mu HORSERIDER slouží jako příměr usměrňování vlastní živelnosti v tvoření, zahrnujícím mnohá média. Dnes především malíř, ale i sochař, grafik a multimediální umělec má bohaté umělecké curriculum. Vystudoval na uměleckého kováře, pokračoval na katedře scénografie Divadelní fakulty AMU, po absolutoriu nastoupil na Akademii výtvarných umění, kde absolvoval v atelieru malby Michaela Rittsteina. Malba je pro Větrovského stále médiem číslo jedna, ačkoli se profiluje i jako multimediální umělec, podílel se na vzniku několika filmů a je autorem proslulého interaktivního Mraveniště v písecké Sladovně. Jako scénograf vytváří prostory, kde se „něco děje“, divák se stává účastníkem, součástí jakéhosi Gesamtkunstwerku, souborného uměleckého díla.

Malba Větrovského je divoká, místy syrová až surová, barevnost radostně nespoutaná i odtažitě chladná, spontaneita napadávána divergující chladnokrevností. Nabízí se příbuznost s německou malbou od drážďanské exprese příslušníků Die Brücke až k neoexpresi, ale bezděké, zpátečnické, v něčem téměř romantické nasměrování skytského koníka prozrazuje odlišný základ. Větrovského HORSERIDER totiž většinou cválá zprava doleva. Jakoby intuitivně proti. Proti proudu času, do minulosti, zpátky, do přírody. Do krajiny.

Větrovský buduje vlastní vizuální slovník, skrze který uskutečňuje svůj záměr emotivní sdílnosti a obohacování. Větrovský je zpátečník. Umění bylo na začátku přímo spjato s rituálem, a toto spojení dlouho v různých podobách a náboženstvích přetrvávalo. On toto spojení oživuje. Očistný rituál je přítomný již v cyklech Rituály, Strašáci a Tváří v tvář z let 2008 - 09, kde se malíř pasuje do role šamana, který za přítomnosti celé vesnice zahání všechny strašáky své doby. Jeho balancování mezi abstraktním a realistickým vyjadřováním, artificielností a spontaneitou jako by se stávaly výrazem archetypálního napětí mezi Stromem poznání dobrého a zlého a Ztraceným rájem. Kosmicky modré prostory zdaleka neevokují nekonečnost vesmíru a v nich ztracenou, osamocenou lidskou bytost. Jsou spíše výrazem úžasu, poklonou kosmické hře, vesmírné tvořivosti, bergsonovského élan vital. Uvědomuje si, v jakých se nacházíme souřadnicích, reflektuje svět kolem sebe, současnou situaci. Jeho současné obrazy z poslední doby nabírají podobu patchworku, mozaiky skládané ze střepů vjemů, odevšad přicházejících informací v podobě slov, obrazů, zvuků. Neklid je na místě.

 

Kurátorka výstavy Lucie Šiklová