Milan Knížák / Žít jinak 

9. 2. - 7. 4. 2019 

galerie U Bílého jednorožce v klatovech 

Při přípravě výstavního projektu „Milan Knížák – Žít jinak“ jsem byla motivována nejen skutečností, že od autorovy poslední komplexnější výstavní prezentace uplynulo již třináct let, tak zejména faktem, že od doby, kdy se Milan Knížák stal mediálně známým, se téměř vytratilo z obecného povědomí, že tento „enfant terrible“ české kultury je jednou z nejvýznamnějších osobností mezinárodní umělecké scény druhé poloviny dvacátého století.

Šíře autorova záběru, jeho komplexnost, spjatá s autentičností, je fenomenální – rozpíná se od obrazů, objektů, akcí, instalací, environmentů, návodů, přes hudbu, návrhy módy, design, architektonické projekty, básnické a prozaické texty, reflexe, fotografie, koláže atd., k projevům zcela nových kategorií, zahrnujících charakteristiky více médií (Milan Knížák se ve světovém rámci zásadním způsobem podílel na formování intermédií). Jak sám autor říká, „prezentovat všechno by znamenalo obsadit několik hradních Jízdáren“. Fascinující a znepokojivá osobnost Milana Knížáka vyniká ojedinělou schopností působit snad ve všech sférách umělecké činnosti, aby současně byla od počátku podněcována niternou potřebou hranice umění přesahovat. „Všechno, co dělám je a bylo vždy jen přibližování se totalitě života a s uměním jako takovým to mělo málo společného. (…) …Vždycky jsem v každém oboru své činnosti dosáhl jakéhosi relativního maxima. Asi že tu nešlo o nadání k nějakému druhu umění (o dovednost), ale o touhu dobít se prapodstaty, dovést do maximality. Změnit. Propálit.“ (Milan Knížák)

A tak protože řada jeho aktivit se vystavování vzpírá a dynamický tvůrčí naturel bytostně nesnáší ustrnutí, rozhodla jsem se tento projekt koncipovat jako „neúplnou retrospektivu“ zaměřenou především na výtvarnou část jeho práce. Je totiž v povaze autorova obsáhlého, tradiční kategorie překračujícího a přitom vnitřně sourodého díla, že i určitý nutný fragment přesvědčivě reprezentuje celý smysl Knížákovy tvorby, která znamená zásadní průlom v umělecké praxi od šedesátých let.

Formulaci „Žít jinak“, jež se objevuje v proklamacích Aktuálního umění, použitou v názvu výstavy, lze vnímat jako nejvýstižnější charakteristiku autorova díla. Zejména v šedesátých a na počátku sedmdesátých let vystupovaly Knížákovy aktivity manifestačně z břehů umění s cílem bezprostředně vstupovat do lidského života jako stimul proměňující jeho kvalitu. Knížákovy akce z doby skupiny Aktuálního umění (založené roku 1964), přejmenované následně na Aktual (1965-1973), výsledky svobodné a spontánní tvořivosti, vyzývaly k znovuzvýznamnění i těch nejzákladnějších životních projevů. „Tak, aby rituál všedního dne byl dostatečně fascinující.“ Výrazně se odlišovaly od aktivit jeho západních souputníků, např. od aranžovaných happeningů Allana Kaprowa, realizovaných nejčastěji v prostorách amerických nonkonformních galerií. Připomeňme jen, že v Kaprowově reprezentativní antologii „Assemblage, Environments, Happenings“ (vyd. H. N. Abrams, New York, 1966) figuruje Knížák poprvé mezi nejvýznamnějšími světovými tvůrci překračujícími tradiční umělecké kategorie. Když v roce 1968 odjíždí na dva roky do New Yorku, je dobře znám z uvedené knihy. Zapojuje se do aktivit internacionálního hnutí Fluxus, sdružujícího autory vizuální a konkrétní poezie, výtvarné a hudební „minimalisty“, tvůrce akcí, happeningů a „událostí“, založeného Georgem Maciunasem, který již na konci roku 1965 jmenoval Knížáka „chairmanem“ jeho východní sekce.

Program hnutí Aktual představoval snad poslední radikálně myšlený program vyhlášený nezávisle na zahraničních centrech, ale nikoliv bez vazeb k domácímu prostředí. Jeden z nejvýznamnějších aspektů Knížákovy práce v 60. letech, realizace rozšířeného pojetí uměleckého díla s přesahem do společenského bytí, má blízko nejenom k Boudníkovu explosionalismu, ale zejména k programu očištění života poetistickou hrou, formulovanému ve dvacátých letech Karlem Teigem, hlavním teoretickým mluvčím české meziválečné avantgardy. Teigeho i Knížákova radikalita, jejich revoluční programy jsou součástí netrpělivosti, s jakou usilují zbavit umění jeho výlučnosti a s jakou hájí právo na svobodu.

Jistým vyústěním Knížákových sociálně-utopických tendencí byl pokus o založení komuny s novými společenskými vztahy. V sedmdesátých letech se jeho práce, v souladu s dobovou tendencí k dematerializaci uměleckého díla, stávají komornější a konceptualizují se – vznikají akce pro mysl, úvahy o nehmotné architektuře, hudba, která se má jen tušit, kapalné či psychické šperky a neviditelné oděvy. „Živé“ akce se postupně přelévají do knih – od poloviny šedesátých let vytvářel Knížák nadto specifickou formu knih – objektů, ve kterých koncentroval různé soubory svých projektů a jimiž se zařadil k průkopníkům tzv. autorských knih.

Přes módu, šatové koláže a malby na látce se Knížák v osmdesátých letech dostává zpět k obrazům (vznikajícím však současně s jinými typy realizací), vizualizovaným konceptům postmoderního uvažování, prodchnutým však zároveň až dravě infantilní radostí ze znovuobjevení kdysi opuštěného média. Konceptuální pól se tu střetává s momentem akčnosti a vytváří neoddělitelné a pro celou autorovu práci tak typické spojení. Milan Knížák se vrátil do sféry umění, ale shrnující charakteristika jeho tvorby, ono „jinak“ zůstává. Není v ní rozdílu mezi obrazem, objektem, nábytkem či partiturou, vše je výsledkem vášnivě umanuté kreativity a brysknosti autorova pregnantního, nezkaleného myšlení, nositelem výzvy či ozvláštnění, které proměňuje obvyklé v překvapivé a nečekané. Měli bychom hovořit o Knížákově schopnosti formování stylu; stylu, jenž proniká do všech oblastí života a dává lidskému bytí podnět pro mysl a moment radosti ze hry.

Všeobsáhlá zkušenost, doprovázená ojedinělou osobní zodpovědností a snahou vidět pravdu, je největší valutou jeho současného díla, vzniklého pod „nebeskou klenbou“ jedné hlavy. Knížák se nerozptyluje malichernostmi a směřuje k řešení pro dané období zásadních otázek. Manifest „Žít normálně“ (2017) vyjadřuje změnu jeho pohledu na svět od šedesátých let: „Ne, že by vše z toho, co jsem v manifestu Žít jinak z r. 1965 formuloval, neplatilo, to určitě ne, mnohé z toho je validní dodnes, ale lidská společnost se změnila a je nutné klást důraz na něco jiného. Dnes společnost (zvláště ta umělecká) pohrdá všemi limity, a proto je nutné limity chránit, stejně tak jako bylo nutné je dříve bořit.“ Milan Knížák si zachovává razantní gesto.

Rea Michalová

foto Jiří Strašek 
  • X2080778.jpg
  • X2080785.jpg
  • X2080792.jpg
  • X2080794.jpg
  • X2080803.jpg
  • X2080805.jpg
  • X2080809.jpg
  • X2080818.jpg
  • X2080821.jpg
  • X2080832.jpg
  • X2080860.jpg
  • X2080863.jpg
  • X2080869.jpg
  • X2080873.jpg
  • X2080886.jpg
  • X2080961.jpg
  • X2080956.jpg
  • X2080967.jpg
Video Václav Vojta