Jiří Beránek / Vyhnání z chrámu

28. 7. - 31. 10. 2018

Zájem Jiřího Beránka se vždy upínal ke spojité otázce sochy, prostoru a místa. Chápe, že prostor je promlouvající silou. Chce jej činit viditelnějším, rozevírá ho jako místo lidského pobytu ve světě i možného sebepřesahování. Veškerá Beránkova tvorba jako by byla vyjadřováním touhy po ztracené senzibilitě a otevřenosti člověka, kterou překryla opona materiálního i obecně civilizačního pokroku.

Jeho realizace, ať sochařské nebo krajinné nejsou pouhá, definitivně potvrzená zjištění, ale mnohem spíše stále přezkoumávané odkrývání uzlin prostoru a času.

             Jiří Beránek se jako jeden z prvních u nás zabýval prací v krajině a s krajinou, land-artem. Nejprve v roce 1972 pracoval na haldách hlušiny v Novém Strašecí ve středních Čechách a zformoval tu svou vlastní Krajinu a v ní i samostatný objekt Stůl. Ještě v roce 1974 na severní Moravě v lese u Sobotína provedl Proměnu skály, kdy hrubou, pro průmyslové dopravníky určenou látkou, potáhl skalní útvary v lese. Tamtéž vznikla v roce 1975 ještě Chodba, tedy zčásti neviditelný prostor ztajený v zemi.

            Velmi důležitou a výraznou polohou tvorby Jiřího Beránka jsou díla, pro která se jen těžko hledají jednoznačná pojmenování. Stojí na pomezí práce s krajinou a zemí, na rozhraní sochy, objektu a stavby. Takový způsob tvorby se proplétá celou uměleckou cestou Jiřího Beránka, na níž se setkává i s „tradiční“ sochou, statuí, zpodobením člověka.. Jeho figury-idoly jako by byly nálezy z jeho velkých, obtížně kategorizovatelných realizací v krajině, z Útočišť, Obětišť nebo Opuštěných míst. Ať je to Pán much (1972), Lotova žena (1973), Nosič vody (1973), Idol (1973) nebo Morana (1974), dokonce i pozdější díla jako Pád andělů (2002). Vždy tu hrála důležitou roli polychromie soch.

            Beránkova tvorba se neodvíjí po lineárně vedené dráze od jakéhosi tradičně pojatého sochařství pracujícího s figurou, k sochařství nekonvenčnímu kdesi na pomezí land-artu, konceptu a instalace. Beránek se nezajímá o formální integritu díla, ale o jeho integritu duchovní. Tvorbou dává najevo, že umění je pro něj především duchovním zápolením člověka o sebe samého.. A tak Beránek putuje prostorem umění a všechny možnosti jsou stále s ním.

Do kostela svatého Vavřince v Klatovech, prostoru stále sakrálního, i když odsvěceného, vstupuje Jiří Beránek svou instalací s názvem Vyhnání z chrámu. A to je téma   navýsost sakrální, alespoň v evropském kulturním kontextu. Ale konec konců i téma symbolicky aktuální. Beránkovy sochy, objekty a instalace se vždy ocitají na výjimečných místech člověka přesahující energie, nebo samy takovým místům dávají vzniknout.  Formy a hmoty Beránkovy instalace Vyhnání z chrámu v rozmluvě s barokní architekturou kostela svatého Vavřince vytvářejí novou situaci chrámového interiéru, dávají zaznít dosud neslyšenému ultrazvuku prostoru a času. 


Ivan Neumann

Video Václav Vojta

foto Jiří Strašek